LN: Hvězdou jste se stala vlastně skoro omylem. Nesnila jste od dětství, že se stanete herečkou. Pracovala jste jako sekretářka u britských železnic a teprve ke třicítce jste se začala věnovat herectví.
K herectví jsem se dostala velmi pozdě. Měla jsem jasno, že chci pracovat jako sekretářka, že chci mít normální práci. Pak jsem se čistě náhodou dostala k amatérskému hraní a začala dostávat role.
LN: Vaši rodiče nepovažovali hraní za normální povolání, přestože vám v něm nijak nebránili. Chodili se pak dívat na vaše divadelní představení v Londýně?
Chodili na všechno možné. Vždycky jsem věděla, kde moje matka sedí, protože kdykoliv jsem přešla po jevišti, z nějaké řady se ozvalo: To je ona, to je moje holčička. Moji rodiče mi v hraní nebránili, ale nedokázali si prostě představit, že dostávám za hraní zaplaceno. Pro ně to nebylo opravdové povolání. Matka se mě ptala, když celý den hraji, kdy mám čas vydělat nějaké peníze.
LN: Jako nejmladší z devíti dětí vás rodiče brali často do kina. Pamatujete si, na co jste chodili?
Hlavně na hollywoodské westerny a muzikály. Sedm nevěst pro sedm bratrů, třeba. Hodně také běžely filmy studia Ealing.
LN: Vaším osudovým režisérem je Mike Leigh, který vás obsadil do Tajností a lží, za něž jste získala Zlatý globus a nominaci na Oscara. Ví se, že způsob, jakým Leigh pracuje na filmu, se scénářem nebo jak vede herce, je unikátní ve své naprosté improvizaci. Jak přesně taková příprava vypadá?
Neexistuje žádný scénář ani plán. Nikdy nevíme, co se stane. Na začátku pracuje soukromě s každým hercem osobně a stanoví si nějaký začátek, odkud ten herec buduje svou postavu. Mluvíte o lidech, které znáte, abyste se dostali k nějakému počátečnímu bodu. Moje postava například byla založená na ženě, kterou jsem znala, když jsem pracovala pro britské dráhy. Byla to velmi velkorysá žena, ale zároveň strašně narušovala osobní prostor, velmi vlezlá. Přemýšlíte o tom, jaké zvuky znějí v jejím bytě, když se jako malá probouzela, jaké vůně se linuly z kuchyně... Pak jsme chodily po Londýně a hledali dům, kde by ta rodina mohla bydlet, kam chodili do školy, k doktorovi, jaké měli sousedy. Stvořili jsme si celou ulici, celý svět. Takže když pak došlo na improvizaci, tak všechno z něčeho vycházelo.
LN: Jaké nabídky po Oscarech a Zlatých globech z Hollywodu přicházely?
Hlavně různé role mamin. Je ale zajímavé, že lidé vždycky říkají, že hraji moc matek, ale nikdo nikdy herci neřekne, že hraje moc otců. Matka slouží jako taková náplast, která se vždycky někam nalepí a pak odtrhne a přitom by si zasloužila víc pozornosti a ocenění. Ale nehrála jsem jen matky.
LN: Dvě velké herecké příležitosti jste dostala v Pýše a předsudku a v Pokání, které získalo osm nominací na Oscara. Oba režíroval Joe Wright. Jaká to byla spolupráce?
Patří k těm, kteří jsou naprosto realističtí, normální. Tvrdě pracuje a svoji vizi se snaží na plátno dostat nejupřímněji, jak umí. Pracovat s ním a s Keirou Knihgtley bylo naprosto úžasné. Mě vůbec nevadí hrát menší role vedle velkých hvězd. V tomhle ohledu nemám žádné velké ambice, žádné ego. Vlastně jsem je neměla nikdy. Většinou jsem velmi spokojená s tím, co mám. Když jsem byla mladší, tak jsem často slyšela, že jsem líná, ale já to tak nevidím. Pokud je to lenost, tak jsem asi líná.
LN: Verze Pýchy a předsudku určená pro americký trh má narozdíl od té původní jiný, romantický přeslazený konec. Vadí vám, že se takhle přepracovává dílo Jane Austenové zcela proti logice předlohy?
Nelíbí se mi, pokud se věci přikrášlují a je fakt, že dokonce i šampaňské se v USA přislazuje. Prostě mají rádi víc sladké. Je to velká škola, ale nedá se s tím nic dělat. Režisérovi byla ta americká verze jedno, ale musel to udělat. Byl to jeho první film a měl sice hlavní slovo, co se umělecké stránky filmu týče, ale v obchodních rozhodnutích se musel občas podřídit. Takže se podřídil.
LN: Před šesti lety jste dostala Řád britského impéria. Jak to probíhalo? Jednoduše Vám zavolali z Buckinghamského paláce?
Poslali mi dopis z Downing Street, ze sídla premiéra. Původně jsem si myslela, že po mě chtějí zaplatit daně. Musela jsem jim dát vědět, jestli řád chci nebo ne, a pak jsem si ho šla do Buckinghamského paláce převzít.
LN: Před několika lety jste hrála na Broadwayi. Jaký je rozdíl mezi tím, když zkoušíte v Anglii na divadle a na Broadwayi?
Na Broadwayi je hlavní režisér. Všechno se děje skrz něj, na rozdíl od Anglie, kde mají herci větší volnost. V Anglii herci o roli debatují mezi sebou i s režisérem během zkoušení. To se v Americe neděje. Prostě rozdílná etiketa. Rozdílné je i publikum. V Americe máte ovace ve stoje, lidé dávají najevo svoje emoce. Britské publikum je více rezervované.
LN: Jak se vám pracovalo s Robertem Redfordem a Bradem Pittem, s nimiž jste natáčela film Teče tudy řeka?
Brad Pitt je velmi příjemný člověk a Robert Redford je režisér, který má hrozně rád herce. Dává jim prostor. Nikdy jsem ho neviděla zlobit se na herce před ostatními herci, přestože vím, že v soukromí jim byl schopen vynadat. A to je také kvalita dobrého režiséra. Navíc, moje maminka ho miluje a v době, kdy jsem tu nabídku dostala, tak byla v nemocnici, a já to kvůli tomu nechtěla vzít, ale ona trvala na tom, že prostě musím jít a pracovat s Redfordem. Tak jsem šla.
