Světla se vypínají v devět večer a rozsvítí se hned s východem slunce. Děti si ustelou postele podle návodu, který je nalepený na zdi. Uklízí se koupelna, drhnou se umyvadla a záchody. Následně se děti seřadí, aby mohly jít na snídani, píše mimo jiné The New York Times ve velké reportáži o pobytu dětí v amerických zadržovacích zařízeních.
Do čtvrtečního rána vrátíme malé děti migrantům, tvrdí americká vláda |
„Kvůli všemu si tam musíte stoupnout do řady,“ říká dvanáctiletá holčička Letizia z Guatemaly, kterou rodičům odebrali po přechodu hranic už v květnu. Poté ji poslali do Jižního Texasu, kde se nachází jedno z více než 100 speciálních zařízení, které jsou po celém státě připraveny pro děti ilegálních imigrantů. Jedná se o něco mezi vězením, internátní školou a dětským domovem.
Seznam zakázaných činností obsahoval i další podobně absurdní věci jako „nedotýkej se jiného dítě, ani pokud je to tvůj hermanito nebo hermanita“ (bratříček nebo sestřička). „Chtěla jsem dát svému bráškovi uklidňující objetí, ale nedovolili mi to,“ říká dál Letizia.
Trump v červnu program ukončil
Po protestech z celého světa Trump vydal rozkaz skončit s programem odebírání dětí ilegálních migrantům. Od května však Američané odvedli tisíce dětí, které často odvezli stovky kilometrů daleko. Minulý týden byla navrácena o něco málo více než polovina dětí pod pět let do péče svých rodičů.
Přes 2800 dětí však stále zůstává pod americkým dohledem na místech, které se od sebe velmi liší. Od 33 akrového zařízení se sportovním hřištěm a stoly na piknik, až po levné motely podél silnice, kde jediným místem, kde si děti mohou hrát je malý plácek poblíž, na němž ani neroste tráva. Motelový bazén je totiž poškozený.
V něčem jsou však všechna zařízení stejná. Hlasité rány, jimiž se děti ráno budí, povinné vyučování (především nauka o pravidlech a zákonech v Americe, či o místní historii, prezidentech nebo i klasická matematika), ale hlavně nejistota, v níž jsou děti udržovány. Nikdo jim totiž neřekne, kdy se vrátí k rodičům.
Letizia napsala několik dopisů své matce, která je od ní přes tisíc kilometrů daleko v Arizoně, aby věděla, jak moc ji postrádá. „Píšu je vždycky hned po hodině matematiky, abych nenarušila další pravidlo: žádné psaní na pokoji, žádná pošta. Dám je mamince, až se uvidíme,“ usmívá se. To se však stále nestalo a tak Letizia i se svým mladším bratrem Walterem stále čeká.
Žádné běhání, ani dotýkání
Diego Magalhães, desetiletý chlapec z Brazílie přebývá v chicagském zařízení také už od května. Své matce slíbil, že nebude nikdy brečet. Svůj slib dodržel a je na něj právem hrdý. Když přijel do Chicaga, přidělili mu jen nějaké oblečení a hygienické potřeby. Na pokoji spí s dalšími dvěma brazilskými chlapci, s nimiž se rychle spřátelil.
Mají tu podobná pravidla jako v Texasu. Neběhej, nedotýkej se ostatních. Vstává se v 6:30 za hlasitého třískání, které slouží místo budíku. „Museli jsme vstát, ustlat si, umýt záchod a vynést koš plný použitého toaletního papíru,“ říká Diego znechuceně.
Kromě toho, že byli všichni neustále v nejistotě se Diego ničeho nebál. „Věděl jsem, že si mám dávat pozor na lidi, co se tam o nás starali. Viděl jsem, jak jednomu malému klukovi píchli uspávací injekci, protože moc zlobil,“ vypráví. „Píchli mu to uprostřed hodiny a on hned usnul,“ říká Diego a případu s malým Adoniasem z Guatemaly, který kolem sebe začal házet věci.
Diego se už ale dočkal. Minulý týden totiž federální soud rozhodl, že se může vrátit k rodině. Ještě se alespoň stihl rozloučit se svými novými kamarády. „Řekli jsme si akorát ‚ciao, měj hezký život‘,“ usmál se Diego s tím, že celou dobu vydržel silný a nebrečel jen proto, že to slíbil mamince. Bohužel se vzhledem k pravidlům zařízení nemohli s kamarády na rozloučenou ani obejmout.
