Mýtus první – krizi zavinily banky Banky, jako každý jiný podnik, se chovají tržně v rámci regulátorem vymezeného prostředí.
Politici v USA, plni zápalu pro „dobrou věc“, měnili bankovní regulace tak, aby banky poskytovaly hypoteční úvěry preferovaným sociálním skupinám. Všichni přitom věděli, že ti lidé nejsou schopni úvěr splatit. Kongres vytvořil dva kvazistátní specializované hypoteční ústavy (Fannie Mae a Freddie Mac), které kupují hypotéky od komerčních bank, a ti samí politici tyto ústavy donutili uvolnit podmínky tak, že se již nehledělo na kvalitu portfolia převáděných hypoték.
Teď jsou v USA tři miliony nemovitostí v nucené dražbě, politici mají máslo na hlavě a volají „chyťte zloděje“.
Mýtus druhý – krizi zavinila nedostatečná regulace státu Regulace ve smyslu zajišťování konkurenčního prostředí a transparence je pro společnost přínosná. Další regulace však pouze vytváří zdání bezpečí – stát nemůže vytvořit umělou jistotu v přirozeně nejistém světě. Nehledě k tomu, státem vynucená stabilita vede k zaostávání a úpadku.
Po vypuknutí krize učinila americká exekutiva (v tu chvíli už nadaná nadějí a změnou) několik klíčových zlých kroků, které krizi výrazně prodlužují a okamžitě zadělávají na další. Vláda zasáhla do soudní pravomoci a upřednostnila spřátelené věřitele General Motors (odbory) na úkor jiných (úvěrující banky).
Politizace podnikatelského prostředí nakonec vždy poškodí spotřebitele, tj. nás všechny. Vláda vytváří další regulace bank směřující k ještě větší koncentraci a posilování statusu too big to fail institucí, tedy takových, které jsou příliš velké na to, než aby je stát při jejich příštích problémech nechal projít soudní restrukturalizací. Tato neformální státní garance soukromých subjektů tak přenáší náklady na jejich případnou sanaci z majitelů na daňové poplatníky. A do třetice, přidávání peněz federálním úředníkům a zatěžování střední třídy novými daněmi je nejrychlejší cestou ke stagnaci.
Mýtus třetí – předlužení se vyřeší dalším zadlužením To, že vlády mohou hazardovat s našimi penězi, má zřejmý důvod – volíme si takové vlády, které nás o naše výdělky připraví a rozdají je jiným. Je zde ovšem ještě důvod méně zřejmý a tím je forma měny. Tzv. „fiat“ měna umožňuje státu vytvořit si peníze z ničeho. Aby nám to nebylo tak nápadné, dělá to stát komplikovaně přes centrální banku, vládní dluhopisy a povinné rezervy komerčních bank (tzv. frakční bankovnictví). Stejně tak by však mohl zákonodárce rozhodnout, že vytváří účet zvaný třeba Peníze, a usnést se, že v něm je miliarda. Od té chvíle tu miliardu může vláda utratit a také to udělá v souladu se svými ideologickými preferencemi. Časem trh (to jsme my všichni) samozřejmě přijde na to, že je v oběhu víc peněz, a hodnotu peněz adekvátně sníží. Prostřednictvím inflace tak stát ochudí všechny, kteří mají nějaké úspory (ať už na svých účtech nebo očekávají peněžní příjem od státu – důchod), ve prospěch skupin, které stát zrovna protežuje. Řešením, jak státu zamezit v přerozdělování našich peněz inflací, je návrat ke kovovému standardu měny, tedy platit kovem (nebo jeho dematerializovanou podobou), což však většina států výslovně zakazuje právě proto, že zlatý či stříbrný standard by státu zabránil okrádat jednu skupinu obyvatel a odměňovat jinou. Krizi způsobil a prodlužuje stát, který disponuje přílišným vlivem na majetky a svobody občanů, svévolně zasahuje do kontraktů a destabilizuje dlouhodobé právní prostředí. Lékem není homeopaticky více státu, ale méně státu. Stát, který nic nemá, nic nerozkrade a nekompetentní politici a úředníci takového státu nemohou napáchat tolik škod. Stát, který nemá kontrolu nad velkým majetkem, se pak konečně může pořádně soustředit na úkoly, které jediné za něj nemůže lépe udělat nikdo jiný: vymáhání smluv a zajišťování vnější a vnitřní bezpečnosti.
***
Stát, který nic nemá, nic nerozkrade a nekompetentní politici a úředníci takového státu nemohou napáchat tolik škod
O autorovi| JAKUB ROTH, autor pracuje v bankovnictví
