Krize nekrize, vybral jsem z účtu posledních pár tisíc a vydal se s potomky na Matějskou pouť. Během krvavě kellnerovského sponzorování dovádějících ratolestí na atrakcích vytanula mi soudnička Františka Němce. Paní Dolejšková, jež hraje klukovi posměšné loutkové divadlo o sousedské rodině Klavrzově, říká: „Todle je pro dítě! Veselý! Smutnýho užije dost, až vyroste!“ Inu, veselili jsme se do sytosti, třebaže se v sobotu na Výstavišti globálně samozřejmě neoteplilo, v souladu s názorem pana prezidenta, který potvrdila i pokojská z motelu v Santa Barbaře, viz poslední díl Klausových zápisků z americké cesty, jimž snad už ani Eskymo Welzl nemůže konkurovat.
Přitom stačilo málo a letitá tradice pouti byla přervána. Zpochybňovaným vlastnictvím kolotočů se nedávno zabýval dokonce Nejvyšší soud. Jak je jeho zvykem, nakonec moudře rozhodl, že Matějská patří státu a všemu lidu, a potvrdil ve funkci správce majetku pana Kočku. Přesto neskrývám zklamání. Když jsem zatoužil kromě perníkového srdce koupit si na památku balonek s tváří jeho přítele Jiřího Paroubka, řekli mi, že ho nevedou. Škoda, jistě by šel na dračku.
Z pouti jsem si odnesl smíšené pocity. Nad stánky řval hip hop a rap. Vraťte mi Milana Chladila s Yvetou Simonovou! Nechci slyšet dokola Hips Don’t Lie! Co bych dal za „Týnu, Týnu, Týnu, krásnou bambínu, aha!“ s Richardem Adamem! Taky už se moc necítím na adrenalinové centrifugy, katapulty, dancery, boostery a jumpingy. S nejmladší dcerou přežiju leda horskou dráhu. A ve vozíku sedím, ani nedutám, jako bolševický redaktor Jiří „Palcát“ Janeček při hodině vědeckého komunismu podplukovníka Buliny.
Ze všech povyražení jsem si nejvíc smlsnul na autíčkách. Je stokrát lepší veřejně narážet do karosérií kroužících vozidel než likvidovat spolujezdce v přítmí jako Strana zelených na republikové radě. Zaujal mě i siloměr. Praštíte kladivem, rtuť ve sloupci vyletí a ukáže, jací jste siláci. Před zasazením úderu lze si představit různé tváře coby objekty. Doporučuji pro odreagování do každé rodiny, hned by ubylo domácího násilí.
Novinkou na Matějské byl třípatrový Strašidelný zámek s živými herci, před jehož vchodem viselo varování: „Vstup zakázán osobám se srdeční slabostí, těhotným a lidem, kteří se snadno vystraší.“ Vystrašen z možnosti, že uvnitř vystupují zombie z vrchního soudu a hraběnka Renata, proti jejíž mánii koupat se v krvi spekulujících mladých soudců vypadají libůstky Báthoryčky jako školní pokusy, odmítl jsem vejít.
Uklidnil jsem se až kopáním penalt na rotujícího plechového brankáře. Nebyl to však žádný neprůstřelný Martin Vaniak, tudíž proti umístěné střele nestárnoucího Jana Rejžka neměl žádnou šanci, jak by řekl taktéž nestárnoucí Pavel Čapek. Nezklamal ani syn, který překonal gólmana ostrým bodlem. V této souvislosti nejsou podstatné jeho drzé poznámky, že kdybych proměnil i druhou desítku, vyhrajem pěknej kopačák, a ne nějakou trapnou gumovou palici. I tak s ní majznu po hlavě každého, kdo nevěří, že Slavia obhájí titul.
***
Na Výstavišti se samozřejmě globálně neoteplilo, v souladu s názorem pana prezidenta, který potvrdila i pokojská z motelu v Santa Barbaře
