Heslem dne je šetření, a to nejen u nás. V Británii se nová vládní koalice rozhodla pro drastické škrty i ve školství. V příštích čtyřech letech mají činit dokonce celou čtvrtinu školského rozpočtu. Víc než základní a střední školy na ně doplatí terciární vzdělávání, tedy univerzity a colleges. Kromě toho se budou omezovat různé výhody pro rodiče. Například osamělá matka už nebude mít nárok na sociální benefity až do deseti let dítěte jako dosud, ale bude muset nastoupit do práce už v okamžiku, kdy půjde její nejmladší potomek do školy, tedy v jeho pěti letech. Teď ještě, aby nějaké zaměstnání při současné míře nezaměstnanosti našla!
Se zajímavou zkušeností se vrátila z nedávné návštěvy v Dánském království dosluhující ministryně školství Miroslava Kopicová. Když se tam podivovala nad rušením instituce podobné naší akademii věd, její hostitelé jí lakonicky vysvětlili, že vláda prostě napříště nemíní financovat vědecká pracoviště, kde se zároveň neučí, protože jedno neoddělitelně souvisí s druhým. Na tom je bezesporu cosi logického a taky tradičního: každý mistr má mít přece učedníky.
Příspěvek na téma školného poslal čtenář Průcha z Plzně. Píše v něm o jedné své přítelkyni, která se svého času vdala za novopečeného absolventa práv do Londýna. „Pracoval v legislativě a několik let byli manželé také v africkém Nairobi,“ exponuje příběh.
Když se vrátili, manžel moc nevydělával, takže na vysoké noze nežili. Skutečný šok ale žena zažila po partnerově předčasném úmrtí. Zjistila, že podle tamního zvyku odkázal nebožtík nemalou část majetku univerzitě, na níž studoval. „Tak takovou lásku snad ke své škole mít nemusíme, ale přispět jí finančně na znamení vděčnosti za zhodnocení svého života snad můžeme,“ myslí si čtenář, a já tlumočím.
Jen 71 procent gymnaziálních učitelů z tisíce dotazovaných uvedlo v jednom výzkumném šetření spojeném se zaváděním kurikulární reformy, že jsou spokojeni s vývojem českého školství v posledních pěti letech. To je pozoruhodné zjištění. Ukazuje se, že učitelé jsou se školstvím spokojeni daleko méně než veřejnost jako taková. Ta totiž žádné zásadní připomínky ke vzdělávání nevznáší a celkově si spíš pochvaluje. Dokonce tím víc, čím víc zkušeností učinila jinde (myslím při delších pobytech v zahraničí, spojených se školní docházkou vlastních dětí). Že by platila nepřímá úměra, tedy čím spokojenější veřejnost, tím nespokojenější učitelé a naopak?
