Na terase horské chaty pod magickou horou Národního parku Bavorský les Luzný (1373 m) sedí skupina pěti Němců. Kolem dokola, kam oko dohlédne, se rozprostírá hřbitov stromů.
Smrkové lesy po atacích kůrovce v sedmdesátých až devadesátých letech uschly, zbyla z nich torza kmenů a pod padlými velikány se les v jakýchsi hnízdech, přirozenou cestou a bez lidské pomoci, zmlazuje. Dnes je mladým zeleným stromům dvacet až třicet let. Jsou to většinou zas jen smrky.
„Před staletími tu byl všude smíšený les,“ vykládá jeden z Němců. „Pak začal člověk pěstovat smrk kvůli dřevu. Smrk rychle roste, ale potřebuje k tomu hodně živin. Půda zchudla. Listnáče, co tu dnes rostou, jsou slabé. A je jich málo. Za čas uschne nová generace zelených smrků. Snad to příroda zase spraví, příroda je umělec. Ale bude to trvat tak pět set let.“
Pak se řeč Němců stočí na breaking news z Národního parku Bavorský les. Slovo Kahlschlag, holoseč, skloňují ve všech pádech. To tu totiž zatím nebylo, aby se v jádrové (nejpřísněji chráněné) zóně národního parku naholo těžilo.
„Do okolí Lackenbergu poblíž hranice s Českem najela těžká technika, mají tam lanovku, těžaři kácí napadené lesy a kmeny odvážejí pryč,“ vykládá dobře informovaný Němec. Další Němci se dívají na mapu, kde ke zprznění svatostánku národního parku došlo. „Správa parku chce totiž za každou cenu zachránit nedalekou horu Falkenstein zelenou. Jakmile uschne Falkenstein, bude mít park obrovský politický problém a těžko říct, jestli ho ustojí. Takže za pět set let tady na tom místě,“ loučí se Němec s ostatními se smíchem. „To už tu bude zdravý přírodní les.“ Kalamita? Ne, náhlá gradace Rozhodnutí pro nás vzorového Národního parku Bavorský les zachránit další pásma porostů nejdrastičtější známou lesnickou technikou, kterou Jaromír Bláha z Hnutí Duha nazývá „vyluxování lesa“, je průlomové. Sama správa německého národního parku na informační tabuli o hospodářském využívání lesů klade vytváření holin s odvozem stromů na nejhorší místo pětibodové stupnice.
Ukazuje se, že v době, kdy bavorská Šumava zažívá úpadek turistického ruchu, není ani stabilní národní park imunní proti ekonomickým a politickým vlivům, a to zejména ve své nové části, kde je v okolí víc kriticky naladěných obcí a je tu do roku 2027 povoleno jemně lesnicky zasahovat.
Kůrovcový alarm nastal i v českém Národním parku Šumava. Lesní personál tu však nesmí užívat spojení „kůrovcová kalamita“, musí mluvit o „neočekávané gradaci lýkožrouta smrkového“. Stromy nově napadené kůrovcem však lesníci ani nestačí vyznačovat. Na české straně Lackenbergu (Debrník či Plesná nad jezerem Laka) pracují desítky dělníků na tlumení kalamity, přestože je území chráněno hned dvěma výstražnými tabulemi: „Zvláště chráněná část přírody. Vstup zakázán!“ a „Území s omezeným vstupem“.
Na cestách označených zákazem vstupu pojíždějí auta dřevorubců i správy NP a CHKO Šumava, z nitra lesů hučí motorové pily. Na jiných lokalitách se po rozježděných cestách noří do lesa nákladní auta, pracují tu lesní harvestory, poražené kmeny se zpracovávají, část dřeva se odkorňuje a zůstává na místě, část se odváží. Lesnický provoz je tu v plné síle, i když oficiálně se o tom nemluví.
Osmnáct let, tři revoluce Je patrné, že o divočině se dobře mluví, dokud kůrovec není přemnožen. Zatímco Bavoři vykupují divočinu u obyvatel zatím úspěšně obrovskými investicemi do infrastruktury (Dům divočiny, volný výběh zvířat, plánovaná stezka v korunách stromů), u nás zůstává spíš jen u teoretického šíření bezzásahové ideologie pomocí různých brožur. Bezzásahová území budou podle odborníků vyžadovat mimořádné kácení velkoplošných holin směrem k okolním hospodářským lesům. A tak projekt „krásné divočiny“ může pod ataky kůrovce vzít rychle za své.
V NP Šumava není totiž o revoluce nouze. Management lesa se tu za osmnáct let od založení parku změnil už třikrát. Revoluční byla změna, když skupina ochranářů, zahleděná do vidiny předcivilizační Šumavy, škrtla v roce 2005 nuly u vědecky připravené zonace, rozšiřující v horizontu 10, 30 a 50 let bezzásahové území na třicet procent. A další revoluční změnu připravil letos ministr životního prostředí Ladislav Miko, když zonaci vrátil k dekádovému vývoji. Revoluční je i to, že v době po Schengenu je celá státní hranice Šumavy nově osazena tabulemi se zákazy vstupu směrem do Česka.
Při tomto revolučním vývoji české Šumavy lze předpokládat, že kolem „krásné divočiny“ nastane horká politické diskuse hned, jak po dnes už suchých pramenech Vltavy uschne nedaleká Černá hora a „neočekávaná gradace lýkožrouta smrkového“ zahubí smrky za hranicemi parku.
O autorovi| Radovan Holub, publicista, žije na Šumavě
