Dnes, 23. července 2016 by se Ludvík Vaculík dožil 90 let. |
Často na nás doráží otázka, co by tomu či onomu řekl náš tata, Ludvík Vaculík. O čem by bylo jeho Poslední slovo, nebo proč jsme ho nepohnuli, aby například v roce 2000 napsal nové Dva tisíce slov o tom, proč naše původní nadšení z demokratických poměrů a správy země začíná, řečeno Jiřím Hanákem v Posledním slově z 16. července 2016 „poskřípávat, až se skoro zadřelo“.
Pravidelný čtenář Lidových novin ovšem ví, že L. V. důsledně odmítal množit další politická slova, jež stejně s poměry nepohnou. Vždyť všichni všechno víme. V posledních letech vnímal, že neklid společnosti je značný, a není návodu, který by se dal vtělit do příslušného počtu slov, ba do slov vůbec asi. Ctil autoritu a řád, proto například psal, Topolánku, vydrž, i když pochybnosti měl. Měl je ale více o nás než o politicích, v čemž – viděno dnešníma očima – bylo více pravdy, než jsme si tehdy mysleli.
Poslední slovo Ludvíka Vaculíka: Až umřu |
Asi i proto v jeho posledních Posledních slovech ho zajímaly věci dávno odpoutané od běhu všedních dnů a pozemských strastí, a podával nám zprávu o tom, co už není obecně sdílené, a ví to jenom on. Možná to byla slova už víc pro nás, jeho blízké, než pro původní, skalní, vaculíkovské čtenáře, kteří nad nimi někdy vrtěli hlavou, anebo nám rovnou řekli: ten váš táta teď už píše vopravdu bláboly, místo aby napsal těch novejch dva tisíce slov.
Zvláštní je, že na jeho psaní posledních let se upevňoval náš vztah k němu, a ačkoli on nevěřil v sílu slov a na své „silné texty“ pohlížel stále nedůvěřivěji, byla právě v jeho posledních slovech zvláštní síla, ba pouto, které přetrvává, i když on už tu není fyzicky přítomen. Inu, jako bychom si ho až teď užívali a úplně mu rozuměli. (Když se ho nemusíme nijak obávat, že.)
Jeho odpovědi podle nás
Co by tomu či onomu náš tata řekl, ptáme se sami, a jeho odpovědi si pěkně představujeme podle svého, aniž bychom se báli, že on by také mohl napsat něco úplně jiného, docela nepředstavitelného, co by nás mohlo štvát.
Například, co by řekl na vznik domobrany, jejíž příslušníci se ozbrojují krátkými palnými, obrannými zbraněmi i dlouhými, útočnými puškami, tedy na jev militarizující se společnosti, což nedávno docela zevrubně popsaly právě LN. Já si představuji, jak by napsal jeho mistrovskou zkratkou, vybroušenou Posledními slovy, že tito domobranci ani tak nechtějí nic a nikoho bránit, jako spíše pálit, střílet. Povětšině už i v době míru vědí koho, jen čekají na vhodnou příležitost. A lidé, kteří mají zbraň, jsou v určitých situacích velice zvýhodněni před těmi, kdo ji nemají. Té výhody zajisté chtějí někdy využít, jinak by tu zbraň ani nemuseli mít. Možná si to dokonce chtějí – jak se dneska říká – vychutnat. My, co jsme ještě absolvovali základní vojenskou službu, si to docela umíme představit, neboť víme, jaká paka na vojně také byla. Například vojín Vožniak měl pomyslně pořád někoho na mušce, snad i když seděl na záchodě. Němce a cikány tak střílel na potkání. Kdy se takoví vynoří čili kdo vytvoří dostatečnou záminku... Žádná domobrana by neměla být, protože proč... Napsal by (pochopitelně mnohem lépe!) tata, jak si útěšně představuji.
6. června 2015 zemřel v nedožitých 89 letech výjimečný spisovatel a autor Lidových novin Ludvík Vaculík
Avšak napsal by to? Co když... Co když jaksi naopak. Řád, pořádek a spravedlnost – to bývalo jeho časté téma. Například v Posledním slově Zákon skomírá z 16. března 2004: „Skomírá a slábne, protože se ničím neživí. Opírá se už jen o zákoník a pomalé, často neúčinné soudy. (...) Někdy by někdo měl při krádeži na hřbitově spadnout do díry, zlámat si hnáty, dostat infarkt. Měla by po něm hrábnout smrt, aby se v něm obnovil zdravý vztah ke hřbitovu a k mrtvým. To se dá zařídit, škoda že nejsem mladý.“
Úvaha, kterou už nenapíše
Ovšem, i tu poslední větu musíme číst jako literární nadsázku, nikoli návod. Přesto je v tom výzva, abychom byli silní a zavedli ve společnosti pořádek a slušnost, jaká ještě tu a tam na Valašsku v nějakých chalupách i panuje. Mohla by se k tomu snad hodit naše domobrana? Nemají-li sílu nejen naše slova, ale ani zákony a soudy, pak něco tu sílu mít musí... – Té úvahy bych se obával. Dříve.
  |
Nyní už ne. Nejen proto, že ji nenapíše a nenapíše. Hlavně: pokročil dál (a myslí si už něco jiného asi). Poslední slovo Psáno v nemocnici (z 10. června 2014): (...) „I já byl přece chlapec, který si dělal luk a šípy. Hrávali jsme si na boj. Pak jsem byl na vojně, poznal všecky zbraně, střílel z nich. Byl jsem miřičem protitankového kanonu. Ovšem nepřišlo mi na mysl, že bych těch zbraní měl někdy užít. Byla to jenom povinná hra. Teď se mi jen z obrázků zbraní dělá špatně. Hnusí se mi armáda, vojáci, nemůžu ani hledět na reportáže z nějaké války. Vůbec, cítím neznámou hrůzu, když se má zase za něco někde bojovat: oni prostě jen rádi střílí lidi!“
To je, podle mého, také odpověď na „domobranu“. Rozhodně se vracel k tomu, z čeho vycházel, už když psal těch 2000 slov. V té době byl velmi ovlivněn Mahátmou Gándhím, což je na tom textu i poznat: Svá práva hájit nenásilně, nebojácně a hrdě – vždy a za všech okolností.
O imigrantech nemluvě. Čím byl starší, pořád víc věděl, domnívám se, podle apoštola Pavla, že s láskou máme přijímat i ty, kdo přicházejí odjinud a pamatovat na ty, kdo trpí, vždyť i nás může potkat utrpení. – Omluvám se, to už si z něj dělám svého tatínka, jak bych ho chtěl i dále mít. Což je ale osobní vztah, nikoli politikum. Takhle když už nežije, je pro mě ještě mnohem lepší, než když žil – jsme si mnohem blíž!
Současné poměry jsou bohužel založeny více na nedůvěře než na důvěře. Většina z nás tím dosti trpí. Proti tomu mám od taty jedno ponaučení: Máme-li pro určité věci a jevy dva možné výklady, jeden dobrý a druhý špatný, držme se toho dobrého, protože bývá blíže pravdy. – Někdy je to sice poněkud těžké, ale vskutku nám to může více prospět než uškodit. Zvláště dneska.
