Možná si to málokdo uvědomuje, ale Jethro Tull je nejspíš u nás nejčastěji koncertující zahraniční skupinou. Vždyť jen letos v Česku zatím ohlásili čtyři vystoupení celé skupiny plus pět sólových produkcí svého frontmana. Tak často nevystupují ani některá zavedenější domácí jména. A přestože britská pětice má své nejslavnější časy už dávno za sebou, na nezájem domácího publika si rozhodně nemůže stěžovat. Pro současnost skupiny stačí parafrázovat název jejich slavné písně, která tentokrát překvapivě nezazněla: „Příliš staří na rokenrol, ale na umírání je ještě čas.“ Kultura v plyši O tom, že pro komunistické proslovy postavený sál Kongresového centra není zrovna dvakrát vhodný pro hudební produkce, již bylo napsáno mnoho. Úvod večera ale diváky vyvedl z míry z jiného důvodu - připravené pódium totiž vzbuzovalo intenzivní pocit, že nejde o rockový koncert, ale například o divadelní představení či produkci artificiální hudby.
Skromné nasvícení jednou rampou světel, žádné hradby reprobeden po stranách, odposlechových monitorů méně než v běžném klubu a také aparatura skupiny vyjma mohutné bicí soupravy takřka minimalistická. Přičteme-li fakt, že fanoušci byli uvítáni průvodním slovem z reproduktorů (!), atmosféra opravdu netypická.
Kongresový sál byl odjakživa studený a vypořádat se s ním chvíli trvá snad každému vystupujícímu. Není divu, že vyjma od začátku neposedného zpěváka a flétnisty Iana Andersona zbytek skupiny působil nejprve unaveně a spíš profesionálně odtažitě. Navíc zvukařům trvalo tentokrát minimálně čtvrthodinu, než si vše srovnali, a celý start večera byl tak z velké zahuhlané koule čitelný pouze zpěv. Postupně se ale vše pročistilo a zhruba od poloviny už znělo tak, jak má. Jen celková hlasitost byla znatelně nižší, než bývá zvykem. Při rozhlédnutí se po publiku ale bylo jasné proč.
Hudba pro usedlé Zatímco na ZZ Top, kteří v Praze zahráli o pár dní dříve a kteří působí zhruba stejnou dobu, bylo spektrum publika od patnácti do šedesáti, na Jethro Tull najít v sále někoho pod 35 let vyžadovalo chvíli pátrání. Ne že by tam takoví nebyli, ale průměrným návštěvníkem byl podle oblečení tentokrát spíše finančně slušně zajištěný padesátník.
Tomu odpovídal i na folkovější polohu zaměřený setlist. Basista si odskakoval ke xylofonu, sám Anderson často sahal k akustické kytaře. Současní Jethro Tull se soustřeďují na umělecké podání a nabízejí víc lety prověřené muzikantské výkony než rockové rebelství. Usedlí pánové v letech. A ač tím mohou být fanoušci pobouřeni, v prvních minutách šlo o ušlechtilou nudu.
Trocha oživení přišla s Living In The Past, proč patří k základním jménům sedmdesátých let pak kapela dokázala až ve výtečně zahrané Heavy Horses. To už vedle roztomile se šklebícího a poskakujícího Andersona ožili i jeho do té doby statičtí kolegové. Samozřejmě pak došlo na průřez hity, citace z klasiky a několikaminutová sóla všech muzikantů, včetně energického na bicí. Večer vyvrcholil osvědčenými milníky Thick as a Brick a závěrečným Aqualung. Za dlouhotrvající potlesk se kapela odvděčila hutným přídavkem Locomotive Breath.
***
Hodnocení LN
***** Jethro Tull
31. 5. 2009, Kongresové centrum Praha
HODNOCENÍ LN
