Klíčové pro rozjezd projektu Kdo jiný? byla otázka, jak dostat projekty k mladým lidem. Zatímco na některých školách je zařadili pedagogové přímo do své výuky, jinde vzešla aktivita od samotných žáků. Všichni se však shodují na tom, že nové aktivity přinesly zúčastněným mnoho užitečného.
Dopis na ministerstvo „Projekty podporují rozvoj kreativity, etiky i sociálních schopností. Umožňují žákům také prověřit v praxi dovednosti, které získávají ve výuce,“ říká učitelka Věra Slámová ze základní školy v Bystřici nad Pernštejnem, která zapojila své žáky do projektu na téma genderu. Z dotazníků na škole její žáci zjistili, že většina považuje oddělené hodiny tělocviku dívek a chlapců za sexismus, a zaslali proto na ministerstvo školství žádost o nápravu.
„Odpověď ministerstva nás zaskočila. Nezohledňovala skutečné schopnosti dívek a chlapců, zato předem předpokládala, že výkony chlapců budou vždy lepší,“ popsala rozčarování ze záporné reakce úřadů jedna z organizátorek projektu Romana Švarcová.
Do bohulibého projektu, který přerostl ve stálou školní aktivitu, se podařilo zapojit své žáky také Břetislavu Svozilovi z deblínské ZŠ. Děti se v rámci akce s názvem Prolínání generací seznamovali se seniory ze svého okolí a v místních zařízeních jim zpestřovali jejich každodenní program. Zorganizovali například kurz, který měl starším lidem pomoci zdokonalit se v ovládání počítačů. „U tohoto tématu budete cítit okamžitou zpětnou vazbu a jeho pozitivní smysl,“ povzbuzuje k organizaci podobné aktivity Svozil. Nesedět s rukama v klíně Největší přínos projektů Kdo jiný? spatřují učitelé v tom, že přimějí mladé lidi k činům. „Na otázku,Kdo jiný?‘ by měla být automatická odpov,my‘. Mí žáci mě většinou překvapí svou energií, neotřelými nápady a nakonec zjišťuji, že to,my‘ u nich funguje mnohdy lépe než u dospělých,“ popisuje Věra Slámová.
Litomyšlský učitel Stanislav Švejcar jde v hodnocení ještě dál. „Je to první projekt, který žákům jasně a srozumitelně řekl:,Nestačí sedět doma na zadku a nadávat na to, jak je všechno kolem špatné, je potřeba zkusit to změnit,‘“ popisuje zapáleně Švejcar (více viz rozhovor na straně IV).
Jednou ze studentek, která se rozhodla nesedět s rukama v klíně a výzvu přijmout, je například studentka ostravské Janáčkovy konzervatoře Ráchel Polohová, která zorganizovala projekt Žijeme na jedné planetě. Účelem aktivity, ve které se během her a workshopů setkávali žáci místních základních škol s dětmi z uprchlického tábora v Havířově, bylo rozvíjet u českých dětí kulturní toleranci a napomoci začlenění uprchlických dětí do české společnosti.
„Nejlepší způsob, jak ostatní zaujmout, je aktivně je zapojit do celého projektu. Nemá smysl do nich,hustit‘ dlouhé přednášky,“ radí Ráchel, která si při organizaci projektu poradila bez pomoci pedagogů.
Originální způsob, jak měnit věci kolem sebe, využila také skupina studentů ze Zlínského kraje, která si dala jméno REPROCHU (Reklamou proti chudobě). Svépomocí vytvořila vlastní webové stránky, které informují o rozvojové spolupráci a vzdělávání v zemích třetího světa. „Internet pro nás představuje významný prostředek k šíření informací o problémech rozvojových zemí a především o způsobech, jak je mohou řešit obyčejní lidé,“ vysvětluje jeden ze studentů.
Pokračování na straně IV
Nadávat na problémy...
Dokončení ze strany I
Středoškoláci přičichli také k filmařskému řemeslu a natočili několik reklamních spotů, které návštěvníkům jejich webu přibližují české humanitární a rozvojové projekty.
K projektům, ve kterých pedagogové fungovali spíše v roli konzultantů, patřil například Jeden den v totalitním světě. Pětičlenný tým studentů českobudějovického gymnázia zorganizoval na své škole den, který měl jejich spolužákům přiblížit realitu nacistické okupace z let 1941-1945 i éru komunistického režimu. Tíživé kapitoly české historie oživili kreativní formou - napodobovali spartakiádu, v podání pedagogů imitovali styl výuky před rokem 1989 a uspořádali přehlídku retromódy.
Ať už se týmům, které organizovaly některý z projektů Kdo jiný?, podařilo dotáhnout svůj záměr do stoprocentně úspěšného konce, nebo ne, všichni se shodnou, že vynaložené úsilí rozhodně nebylo marné. „Vrhněte se do svých projektů po hlavě, protože i malá pomoc stojí za to a budete mít obrovsky dobrý pocit,“ povzbuzuje své vrstevníky studentka pražské střední školy Aneta Mináčová.
O autorovi| Autorka je externí spolupracovnice Jednoho světa na školách
