Kamenický Šenov (německy Steinschönau) v malebné krajině mezi Novým Borem a Českou Kamenicí založili pravděpodobně Lužičtí Srbové. První zmínky o něm se v kronikách a dokumentech objevují od poloviny čtrnáctého století.
O tři sta let později –právě v době, kdy se v kraji začalo vyrábět a opracovávat sklo – koupil šenovské panství Radoslav Kinský z Vchynic. V roce 1856 ve městě navíc vznikla i sklářská škola, která tam sídlí dosud. O třicet let později se tu zrodila i sklářská huť.
Secese v troskách
Mezi významné osobnosti tehdy převážně německy hovořícího sídla patřili i Kreybichové a Palmeové. Ti stáli u počátků výroby a exportu sklářských produktů. Josef Palme pak zahájil výrobu lustrů se skleněnými ověsky, které s úspěchem pronikly do celého světa. Když se jeho potomek Elias Palme (1827–1873) v roce 1849 rozhodl jejich výrobu ještě rozšířit, nechal postavit novou továrnu. Tu pak po roce 1905 stavitel Richter doplnil o další objekt, který opatřil průčelím v secesním stylu podle návrhu neznámého architekta.
Teoreticky by jím mohl být Kotěrův žák Leo Kammel – šenovský rodák a později slavný vídeňský projektant, který se do Palmeho rodiny přiženil. V Kamenickém Šenově mimochodem později projektoval objekt kina.
Mohutná administrativní budova Eliášky vévodí Kamenickému Šenovu dodnes, byť poněkud skrytá za novou zástavbou. Ovšem pohled na ni je zcela jiný, než jaký nabízejí dobové fotografie. Dům i celá továrna jsou v bídném stavu, omítka se štukovými dekoracemi je z velké části opadaná, okna rozbitá, střecha těžce poškozená. Kdysi hrdá dominanta se stala smutným svědkem úpadku – a to navzdory faktu, že je zapsána v seznamu kulturních památek.
Poslední majitel továrny Harry Palme ještě stihl zažít sklonek slavné éry, byl ovšem i svědkem poválečného znárodnění. Většina obyvatel města byla vyhnána, on sám ale musel zůstat a předávat své vědomosti novým zaměstnancům. Než se směl vypravit za svou rodinou, která přesídlila do Saska, v roce 1955 zemřel.
Sklářská výroba v Kamenickém Šenově skončila v polovině 70. let, pak už továrna sloužila jen jako skladiště. Areál již není státní, má nového majitele, který ovšem zjevně nemá prostředky na jeho obnovu.
Posvítit si na lustry
Vzkřísit ve městě zašlou slávu sklářské výroby je těžké, sídlí zde ale známé muzeum skla, kterému by další objekt pro expozici slavných křišťálových lustrů přišel vhod. Rekonstrukce by samozřejmě byla značně nákladná, je ale možné provádět ji po etapách. Objevili se už dokonce i potenciální sponzoři domácí i zahraniční provenience, kterým se taková myšlenka líbí. Přispět by mohl i Liberecký kraj. Rozhodující však bude stanovisko obce, která by musela od současného majitele zchátralou továrnu odkoupit.
Události uvedla do pohybu iniciativa, která se pokouší spojit příznivce opravy. U jejího zrodu stojí mladá architektka Tereza Šváchová, která pro svůj záměr získala také podporu Uměleckoprůmyslového musea v Praze a společnosti Light & Glass. Sama je také autorkou oceněného školního projektu na revitalizaci Eliášky. Její představa počítá se zřízením muzea se stálou expozicí historických i soudobých svítidel, archivem, knihovnou, badatelnou, ale také restaurací, kavárnou a byty pro výzkumníky. Ráda by směřovala slavnostní otevření k roku 2024, kdy uplyne tři sta let od začátku sklářské výroby v Kamenickém Šenově.
O letošním Dni architektury (1. října) se v Eliášce sešlo několik desítek příznivců záchrany této památky. Naděje, že se stavbu podaří opravit, tedy existuje. Pro město by rozšířené muzeum mohlo být vítanou atrakcí a ocenili by jej i zahraniční badatelé. České sklo má navíc ve světě pořád výborný zvuk a lustry se u nás dál vyrábějí, byť už jinde. Na záchraně Eliášky by se tak mohli podílet i úspěšní skláři. A pomoci by mohl i zápis do seznamu ohrožených památek World Monument Fundu. Organizace připravuje každý rok jejich soupis a publikuje jej ve svém katalogu. Jeho prostřednictvím pak oslovuje potenciální sponzory po celém světě – od bohatých soukromých donátorů až po různé mezinárodní koncerny.
Secesních památek není ve světě zas tak mnoho, šance, že by Eliáška tímto způsobem nějakého sponzora našla, je tedy relativně velká. Čas ovšem neúprosně běží…
