S takovou nabídkou přicházejí některé distribuční společnosti k lidem, kteří nefandí jaderné energetice. I Češi mají totiž možnost nákupu elektřiny od obchodníka, který tvrdí, že proud nakupuje od firmy provozující výhradně vodní a větrné elektrárny třeba někde v Norsku. Protože se ale elektřina nedá přenášet, norská firma takzvaně natlačí proud do sítě sousední země, na dalších hranicích je tento „přebytek“ zase vytlačen dál. „Nejde o to, že by konkrétní elektrony putovaly tisíce kilometrů daleko. Jde o výměnu elektřiny,“ řekl LN mluvčí ČEZ Ladislav Kříž. Jinými slovy Rakušan, který si objedná proud z Dánska, dostane třeba „atomový“ z Česka.
Energetická síť je jako řeka Přitom ale platí, že skutečně zaplatil za výrobu v obnovitelném zdroji, tedy koupil „čistý“ proud, začleněný do energetického mixu. Mnohem složitější je to ale u distributora, který obchoduje na energetické burze. „Tam se při množství obchodníků nedá prakticky zjistit, z jakých zdrojů elektřina pochází,“ uvedl Kříž. Pro alespoň přibližné určení podílu jednotlivých elektráren je možné vycházet pouze z toho, jak vypadá energetický mix v dané zemi. V Česku vyrábějí jaderné elektrárny zhruba pětinu elektřiny, pro zahraničního odběratele to tedy může znamenat, že 20 procent proudu, který nakoupil v České republice, vyrobil Temelín či Dukovany. Všechny výpočty jsou však spekulativní. Energetici totiž často přirovnávají elektrickou síť k řekám, kde se mísí voda z mnoha přítoků. Jestliže si někdo objedná elektřinu ze severu Evropy, je to, jako kdyby zdejší firma nalila do řeky vědro „své“ vody a zákazník si stejné množství tekutiny nabral v řece o tisíc kilometrů dál.
