Vzpomínáte, jak jste žili před dvaceti lety? Seriál LN připomíná první léta po sametové revoluci.
Nikdo nic nedělá, ale plán je plněn na sto procent. Plán je plněn na sto procent, ale nic není k dostání. Tento úryvek vtipu o fungování socialistického hospodaření se stal začátkem 90. let velmi aktuálním. Na rozdíl od doby před pár měsíci jsme už nebyli zavření v zadrátované virtuální realitě a mohli jsme nakouknout za hranice. To, že v obchodech nic není, nám už tím pádem nepřipadalo ani normální a už vůbec ne zábavné.
Normalizační plánovači nebyli nikdy zastánci pružného reagování na nálady trhu a ze změny, která nastala po listopadu 1989, by nejspíš rovnou dostali infarkt. Těsně po revoluci u nás existovalo celkem 43 tisíc obchodů, z nichž 60 procent prodávalo potraviny. Prodejen s oblečením a obuví bylo v celém Česku jen asi pět tisíc, obchody s elektronikou se do statistických tabulek ani nepočítaly a pro alespoň trochu normální zboží se chodilo do obchodů pro vyvolené, jakými byl Tuzex a Eso.
Během pár měsíců bylo všechno jinak. Neomylná ruka trhu, o které bude o několik let později básnit Václav Klaus, zapůsobila silou přímo nevídanou. Poptávka rostla raketovým tempem, nezbývalo tedy než vytvořit nabídku.
První vlaštovkou nastupující doby nákupové byly víkendové burzy. Dnes si pod slovem burza představíme hromadu pánů v oblecích, kteří prodávají akcie. Těsně po revoluci však burzy vypadaly úplně jinak. Hromada pánů na nich sice k nalezení byla, ale místo obleků na sobě mívali plísňové džíny a neobchodovali s akciemi, ale s čímkoliv. Doslova a do písmene s čímkoliv.
Burzy se pořádaly po celé republice většinou v sobotu dopoledne na sportovních stadionech. Po skončení utkání místního fotbalového mužstva se na hrací ploše objevily řady rozkládacích stolečků a zaparkovaných aut s otevřenými kufry a atmosféra, která zde vládla, poněkud připomínala dnešní tržnice. Snad až na to, že věci, které tehdejším kšeftsmanům lidé doslova rvali z rukou, by dnes i ten neobratnější trhovec těžko udával.
Maminky nakupovaly tenkostěnné hliníkové hrnce, které se po dvou použitích zkroutily, tatínkové rádia do automobilů, ve kterých občas ještě zbyla nějaká kazeta (patrně pozornost výrobce) a děti Bravíčka, v nichž při troše štěstí zůstaly nevytrhané plakáty Roxette a Vanilla Ice. Byly tu džíny podivných značek, kožené bundy sešité z kousků pravé koženky, „originální“ audiokazety s polskými nápisy a hlavně videokazety, na které dodnes vzpomínají mnozí kinofilové se slzou v oku.
Člověk zvyklý na DVD s výběrem tří jazykových a čtrnácti titulkových verzí nedokáže ocenit kouzlo, které dodá takovému Rambovi dabing v podání čtyřicetileté profesorky angličtiny s výrazným brněnským přízvukem. Nebo jakou šťávu nabere třináctá kopie už původně nekvalitního německého pornofilmu hlasem ostravského dabéra, který si polovinu peprných replik evidentně s gustem vymýšlí.
Burzy sice uspokojily prvotní hlad po nedostupném zboží, ale pro normální nakupování příliš vhodné nebyly.
Naštěstí se na jejich místo začala tlačit rychle se rozšiřující síť malých krámků, vznikajících hlavně na sídlištních okrajích velkých měst. V rámci restitucí a malé privatizace přešla více než polovina obchodů během dvou let do soukromých rukou a do roku 1993 se počet prodejen zdvojnásobil. Navíc se k nim přidávaly nové supermarkety stavěné na zelené louce.
První z nich otevřela dnes již neexistující Mana už v polovině roku 1991 v Jihlavě a krátce nato začaly velkoprodejny otvírat i Delvita a Billa. Abychom toho neměli náhodou málo, vtrhnul k nám hned v prvních letech deváté dekády teleshopping a multilevel marketing, do té doby známý jen z dopisních her typu: „Prvnímu v pořadí pošli deset korun a připiš svou adresu na konec.“
Je zajímavé, že se tyto způsoby prodeje u nás nikdy neuchytily tak jako v zemích jejich původu. Možná je to tím, že s pány v oblecích, kteří nám slibují modré z nebe, máme dostatek, nepříliš dobrých, zkušeností.
Koncem 90. let se první kapitola porevolučního nakupování v Čechách definitivně uzavřela příchodem nákupních center. V roce 1998 vyrostlo první z nich na sídlišti Černý Most v Praze a o šest let později jich už bylo 200.
Málokterého z jejich návštěvníků napadne, že systém jejich uspořádání není zase až tak odlišný od porevolučních tržnic. Stánky s opékanými buřty nahradily „foodcourty“, přenosné televize prodavačů videokazet multikina a hloučky obklopující party skořápkářů sázkové kanceláře - jinými slovy, máme v nich vše, co potřebujeme k příjemně strávenému víkendovému odpoledni.
Nezbývá tedy než doufat, že v nás nákupní horečka 90. let zanechala pořádnou dávku zákaznických protilátek.
Pamatujete si na atmosféru burz?
Pište na www.lidovky.cz/retro
