V první novele Zmizel vstupujeme do světa, který se potom už příliš nezmění. Je to svět šedý, nevábný a věru nevlídný, svět české buněčné rodiny, z které jako by byla vysáta míza a energie, nebo která se přímo rozpadla. Otec a matka se potácejí se svými problémy, usouženi sami sebou klopýtají životem, který se už v polovině jaksi nepovedl. Ještě horší je to s jejich dětmi, které se k sobě chovají jak nepřátelé, strkají do sebe, závidí si, konkurují si, jsou na sebe zlí. Jsou to malí dravci, kteří se symbolicky požírají navzájem v boji o přístup k teplu rodičovskému, kterého však sami rodiče mají pomálu. Není věru příliš radosti nad touto monotónní krajinou se sektorovým nábytkem, s knedlíky k obědu a opečeným lančmítem. Je skoro div, že se ti sourozenci navzájem nepovraždí, jenže pak si uvědomíme, že to je jen papír, že ten to snese, i ty rány osudu, které jim nelítostná mladá autorka připravila.
Zneužití dětské mysli Ve Zmizel přijde malý, desetiletý, už tak neduživý a křehký chlapec o nohu, když spadne pod auto při jedné dětské šarvátce. Zdá se, že taková rána by na jednu rodinu stačila, ale vzápětí padne ještě hroznější: zmizí jeho starší bratr. Prostě zmizí a už se nedozvíme kam a proč. S takovou náloží se těžko může kdo vyrovnat, není divu, že matka napůl zešílí, otec propadne alkoholismu a chlapec se pak bude snažit také, jak jen to bude možné, zmizet. Skoro se zdá, že i na svou ztracenou nohu zapomněl.
V druhé povídce Na krátko je to trochu složitější, tam dochází k dějovým posunům jaksi méně kladivem a shůry, na začátku ale je konflikt, když nesnesitelně dotěrná a panovačná babička vyhodí chlapci staré švédské tričko, které měl moc rád, neboť bylo po jeho, prý kamsi na moře zmizelém, otci. Desetiletý chlapec tričko miloval a nechtěl ho ze sebe sundat, neboť to bylo jediné, co ho s otcem hmotně spojovalo: čtenář trochu váhá, zda otec nebyl trpaslík, když desetiletý hoch mohl po něm nosit triko, či jak to je, ale dejme tomu, že takové detaily a nelogičnosti už dnes nikoho v literatuře nerozhází. To tričko ovšem nebylo jeho otce, nýbrž otce jeho starší sestry, neboť matka má každé dítě s jiným mužem, ovšem ani ten druhý otec s nimi nežije, nýbrž zmizel do Ameriky. Chlapec pak následkem babiččiny a sestřiny tyranie uteče z domova k právě odhalenému pravému otci, který bydlel ve skutečnosti opodál a shodou okolností se právě začal o matku, kterou těhotnou nechal před lety být, znovu ucházet, neboť se na začátku novely vyboural na motorce, čímž se mu asi v hlavě rozsvítilo. Jenže pak si to zase rozmyslel, vrátil se ke svým pivům, lančmítu a fotbalu, takže chlapec musí utéct i od něj, a tak bloudí nevlídným městem, ve kterém touží zmizet.
Tyto povídky jsou v převážné části vyprávěny dětskou postavou, tedy chlapci desetiletými. To je metoda poněkud svízelná, neboť hraje na čtenářovy city a omezenou nebo svérázně dětskou perspektivou se tu mohou zakrýt nedostatky a omezení ve vidění autorském. Abych se vyjádřil jasněji: svět těchto próz je velmi redukovaný a plochý, téměř chybí nějaký časový nebo prostorový kontext, a pokud tam je, tak je dosti vágní: například se zdá, že povídky se odehrávají v současnosti, nanejvýš v 90. letech, ale zároveň chlapec dostane od rodičů zvětšovací přístroj na vyvolávání fotografií, což je bohužel anachronismus. To je samozřejmě detail, i když charakteristický. Důležitější je, že i pohled má rysy snad dětské v jakémsi citovém zploštění a křečovitě dodávané naivitě, ale zároveň to není pohled dítěte, nýbrž dosti zkreslené nebo spíš násilné představy, jak by dítě asi mohlo věci vnímat. Tvrdím, že autorčin vhled do dětské mysli není výsledkem empatie a soucítění s těmi dětmi, ale de facto jejich zneužitím.
Ani krev je nespojí Ve třetí povídce Věneček jde o ještě komplikovanější rodinnou historii, která sahá do minulosti a v níž hučí temná tajemství krve, a ruka osudu si také zde vybere nelítostnou daň, což tu už nebudu prozrazovat. Dvě sestry, které se nemají rády a léta se neviděly, se domnívají, že nejsou vlastními sestrami, že každá má jiného otce, ale po smrti jednoho z oněch otců sestrám dojde, že on byl ve skutečnosti otcem obou, takže jsou vlastní, což však nestačí k tomu, aby k sobě nalezly cestu a začaly se míti rády. Jednak po otci zbyde milostná korespondence s jejich matkou z dob, kdy přišla do jiného stavu, a za druhé starší sestra poprvé až po pohřbu spatří syna své mladší sestry a zjistí, že je podobný jejímu synovi, který není podobný ani jí, ani jejímu muži, nýbrž je podobný svému dědečkovi, o kterém ale zatím neví, že je jeho skutečným dědečkem, a tedy jejím tatínkem... Tato poněkud zašmodrchaná historie je ještě zašmodrchaněji zaplétána v několika retrospektivních liniích, jejichž výběr přitom působí nahodile: jedné z těch sester je věnováno mnohem více pozornosti než druhé, přičemž není jasné vlastně proč, když obě jsou vylíčeny stejně ploše, takže se čtenáři může stát, že se v nepřehledné historii ztratí a domnívá se, že čte o druhé sestře.
Jsou to tedy neradostné a ponuré končiny, do kterých zavádí čtenáře svých textů Petra Soukupová. „Nic vrátit nejde. Stejně tě nemám ráda, chtěly by obě říct. Mrak slunce zase odkryje.“ Tak končí třetí povídka, aniž by nám bylo jasné, kde je příčina této nelásky, kterou ani společná krev nespojí. Nemám tě ráda, nemám tě rád, to je refrén těch próz a já jako důvěřivý a zvědavý čtenář bych chtěl přece jen vědět trochu víc, kde se ta neláska vzala, jestli by přece těm citům nebylo možné dát nějakou šanci, což je možná touha naivní, ale o nic méně naivní není ani tato negativní pseudopsychologie. Autorčiny postavy nejsou životné a chybí jim skutečná hloubka, ta je nahrazována gesty a křečovitostí: její desetileté postavy ustavičně něco „sere“, někdo je „nasírá“, nejčastěji tedy sourozenci, také ale babičky a spolužáci, nasráni jsou, třeba když jim kápne marmeláda na triko, svět je prostě k posrání už v deseti. Bohužel těm malým nasrancům jejich nasranost nevěřím, přestože jim autorka moc důvodů k radosti nepřipravila: nejsou to děti, jsou to ponuré fantomy autorčiných obsesí v dětských převlecích.
Co tedy asi na těch textech zaujalo tolik literárně snad fundovaných lidí, kteří Petře Soukupové poslali svůj hlas? Jistě její mládí, které je hodnotou samo o sobě. A chápu, že při určitém pohledu se mohou její texty jevit jako asketicky disciplinované, snad i osobitě konstruované, lze snad mluvit o minimalismu, což můžeme považovat za klad a přednost. Skutečně se nepodbízí, je stále stejně zaujatá svým způsobem „malby“, svou tmavou monotónností.
Scénář snad, beletrie nikoli Moje základní nedorozumění s její knihou bude asi spočívat v tom, že se domnívám, že nejde o literaturu, tedy o disciplínu uměleckou a z podstaty estetickou, nýbrž je to původně materiál určený k dalšímu, filmovému nebo televiznímu zpracování. Ty texty mají rysy, stavbu a jazyk scénářů, kterými, jsem o tom soukromě přesvědčen, původně byly (aspoň v případě prostřední povídky Na krátko je to i přiznáno – dostala scenáristickou cenu). Scénář není primárně určen čtenáři, nýbrž režisérovi či dramaturgovi a jeho kvalita je jiná než literární: neznamená to, že není možné scénáře číst, a mnohé jsou nepochybně zajímavé a z některých je snad i dobrá literatura, jsou-li jazykově „zušlechtěny“ – například filmové povídky Vladimíra Körnera.
Tvrdím, že to není případ textů Petry Soukupové. Ty byly pro účely knihy jen jaksi beletrizovány, což znamená zbaveny technických poznámek a stylisticky uhlazeny a doplněny, dětským postavám dodána ich-forma. Tím se z nich však literární postavy nestaly a z textu, ve kterém je styl a jazyková kvalita tím posledním, co autorku zajímá, se literatura nestala rovněž. Je mi to líto, ale píšu to v obraně literatury. A tím i jaksi v autorčině zájmu. I když mi to asi neuvěří.
Bohužel těm desetiletým nasrancům jejich nasranost nevěřím, přestože jim autorka moc důvodů k radosti nepřipravila: nejsou to děti, jsou to ponuré fantomy autorčiných obsesí v dětských převlecích.
***
KNIHA TÝDNE
Zmizet Petra Soukupová Host, 2009, 344 stran
