Je také pravda, že je sporné, do jaké míry – a zda vůbec – je tento prostor náměstím. Přísně vzato, jde spíše o nádvoří, které je přístupné veřejnosti a lze přes ně projít z Národní třídy do Ostrovní ulice nebo naopak. Ale máme-li v Praze regulérní náměstí, která ve skutečnosti fungují jako park (Karlovo náměstí, náměstí Jiřího z Poděbrad), kruhový objezd (Vítězné náměstí) nebo byla degradována na parkoviště (Valdštejnské, horní Malostranské, Anenské nebo Pohořelec), proč bychom nemohli mít nádvoří, které pro změnu povýšíme na náměstí?
Faktem ovšem je, že piazzetta má cosi společného s divadelním provozem, jejž měl Václav Havel rád, a skutečnost, že v historické budově ND kdysi podepisovala naše kulturní elita Antichartu, by ho jistě – jako autora absurdních her – pobavila. Pro mluví i praktické důvody – snad jen jeden dům si bude muset změnit adresu, a to je restaurační a administrativní budova, takže zřejmě nikoho nečeká martyrium se změnou dat v dokladech. To totiž bývá často nepřekonatelnou překážkou – viz dosud marné pokusy přejmenovat náměstí v Holešovicích, jež nese jméno komunistického spisovatele Václava Řezáče, po světoznámém pražském rodákovi Raineru Mariovi Rilkem (ten tu již má malý památník).
Mnohem zásadnější problém představuje skutečnost, že piazzettu tvoří dokonale chladný, aseptický prostor, jenž ze všeho nejvíc atmosférou připomíná dvůr pitevny. A čistě osobně: kdykoli tudy procházím, zmocňují se mne pouze nepříjemné pocity. Zmizely už sice výhružné cedule, co vše se na tomto území nesmí dělat, ale představa, že bych se tu měl posadit na lavičku, ve mně vyvolává úzkost. Jakési nesoustavné a nedotažené pokusy nějak toto mrtvolné území oživit už tu byly.
Před časem se například na krátkou dobu změnil v malou písečnou pláž. Občas se tu objeví nějaká výstava, stan nebo květiny, ale vždy se jedná pouze o krátkodobé instalace. K těm ostatně patří i současná kamufláž sochařsky chaboučké plastiky prominentního umělce totalitní éry Josefa Malejovského, kterou Pražané překřtili na Ducha z lahve.
Přitom by stačilo oslovit pár architektů a výtvarníků, kteří mají zkušenosti s revitalizacemi. Prostor by mohla oživit nějaká kašna, zeleň, keře nebo stromy. Jedno červené srdíčko Kurta Gebauera v souboji s tímto tristním prostředím zvítězit nedokáže.
Duch z lahve a obrazovky
Komplikovaná už je ostatně historie tohoto místa. Až do sedmdesátých let minulého století tu stály pozdně klasicistní Kaurovy domy. Žádná extra architektura, ale v sousedství Zítkovy monumentální stavby ND působily dobře. Za nimi se pak nacházela konstruktivistická takzvaná Doplňovací budova ND od Kotěrova žáka, architekta Vladimíra Wallenfelse, z roku 1936.
Už v roce 1922 ale někteří architekti v rámci soutěže na druhou budovu Národního divadla umístili svou stavbu na Národní třídu. Podobné téma se pak objevilo na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy dvoukolovou soutěž vyhrál známý brněnský funkcionalista Bohuslav Fuchs (viz Orientace 18. června 2016). Jeho návrh byl celkem invenční, počítal se stavbou polyfunkční budovy na místě Kaurových domů, v jejíž prosklené fasádě se odrážely protější stavby. Po Fuchsově smrti byl nakonec úkol svěřen jednomu z autorů rekonstrukce historické budovy ND Pavlu Kupkovi.
První moderní budova Evropy? Zachlerův palác ve Vídni |
Ten navrhl poněkud jiný objekt, který se na počátku osmdesátých let začal stavět. Už byly hotové základy, když přišla z nejvyšších míst změna zadání. Místo výstavních a reprezentačních sálů tu měla vzniknout komorní scéna ND. Známý architekt Karel Prager se nabídl, že bleskově projekt přepracuje pro novou funkci, což se i stalo. Další dvě budovy za touto novostavbou byly ale postaveny dle Kupkova původního návrhu.
Nová scéna měla mít průčelí kryté zeleným kubánským serpentinem, ale brzy se ukázalo, že její plášť akusticky neutlumí hluk z Národní třídy. Tehdy přišel respektovaný sklář prof. Stanislav Libenský s nápadem pokrýt fasádu skleněnými panely, připomínajícími obří televizní obrazovky. Akustiku uvnitř to sice zlepšilo, ale i tak bylo na mnoha detailech patrné, že na kvalitní projekt nebylo dost času. Výsledná stavba budila po dokončení v roce 1983 značné rozpaky jak svými poněkud neohrabanými proporcemi, tak i nedotaženým provozním zázemím či procovským interiérem.
Ne vše ovšem bylo špatně, lze tam nalézt i hezké prvky – třeba skleněné svítidlo na schodišti vypadá dodnes svěže. Škoda že se nepodařilo využít lépe potenciál „obrazovek“, tady by pomohla třeba zajímavá světelná iluminace.
 |
Dnes je Pragerova Nová scéna přijímána zejména mladšími ročníky podstatně vlídněji než kdysi, jak už to bývá u podobných výrazných děl totalitní éry. Architektura je to netradiční, trochu předjímající pozdější experimenty, nic to však nemění na faktu, že divadelní provoz není dobře vyřešen. Má-li se však prostor za budovou změnit na příjemné místo, kde se unavený návštěvník rád zdrží, bude nutné s ním ještě něco provést. Přesněji řečeno: provést mnohé.
