Bylo to velké životní štěstí, že jsem se před dvaceti lety mohl přichomýtnout k vysílání jedné ztřeštěné pirátské rozhlasové stanice, z níž se později stalo Rádio 1. Začátky byly barvité a euforické. Všechny ty noční šichty nejdřív v provizorně zařízené a ne zrovna úpravné místnosti, pak ve studiu, za nímž duněl provoz rockového klubu, z něhož se do vysílacích prostor občas zatoulal nějaký ten znavený návštěvník za účelem sdělení něčeho „strašně důležitého“ či prostého přespání. Tu euforii samozřejmě nesla hudba, z větší části to byly nahrávky skupin, po nichž se od té doby slehla země.
Patřili k nim i Perc Meets The Hidden Gentleman, byli, myslím, z Hamburku. Jejich desku Lavender jsem si nechával na konec šichty, kdy jsem z ní pouštěl svoji oblíbenou Hall of Fame. Na albu ovlivněném progrockem to byla netypická píseň - jednoduchá a živá. Charismatický zpěvák Emilio v ní nerockově hlubokým hlasem zpíval o hospodě Dvorana slávy někde na Pobřeží mrtvého muže. Byla v tom poetika námořnické hospody i ironie, s níž my Středoevropané občas vnímáme svoje romantické tužby, aniž by je to nějak umenšovalo. Rejdovák k táboráku pro velkoměstské rockery. Možná bychom se k příštímu výročí rádia mohli složit na pomník - nikoliv neznámým muzikantům, ale těm zapomenutým.
