* Věřil jste, když končila původní Vltava, že s ní skutečně vystupujete naposledy?
Byl jsem o tom přesvědčený, zdálo se mi, že došlo k završení nějaké cesty a že je správná chvíle pro „odchod včas“. Umění odejít teď myslím. Odejít včas a po svých. Také situace kolem kapely už zdaleka neodpovídala mým představám o tom, jak chci fungovat.
* Jakým představám?
Vltava je kus velmi osobního světa a měla by být něčím jako ostrovem radosti. Takovou šťastnou misí. To se ve mně někdy třískalo s tím, že je také zbožím na trhu zábavy. Hráli jsme často, až příliš často, neboť jsme se hudbou živili. Stále mi někdo chytrý vykládal, že oslovujeme jen malou skupinku vysokoškoláků, o cílových skupinách a jejich koupěschopnosti, že bychom měli hrát něco jiného a kde že mám ten rádiohit.
* Bude obnovená Vltava v něčem jiná?
Po několika taktech poslechu poznáte a následnou vizuální kontrolou se ubezpečíte, že v kapele chybí dechové nástroje, dříve pro nás typické, vltavské a neodmyslitelné. Všechno to neodmyslitelné si odmyslete. Ty hravé textíky o zvířátkách, najazzlé vyhrávky a další kokotiny, co o nás novináři psali, a zjistíte, že přesto je to Vltava. Chtěl jsem řadu věcí změnit, ale geny zůstávají, takže k poznání to určitě bude. Vltava beze všeho, ale se vším všudy.
* Dechy vám prostor brát nebudou, ale dvě kytary – třeba se budete přetlačovat...
Tím prvním kytaristou je Peter Binder. Chtěl jsem s ním hrát již dlouhé roky, protože jsem cítil, že bychom mohli mít velký problém právě s přetlačováním. Vůbec nevím, jak to vyřešíme, tak se na to přijďte podívat na koncert.
* Jste připravený na to, že nazkoušíte nové věci a budete je chtít předvést před lidmi, kteří budou stejně vyvolávat Kapitána Pejska?
Kapitán Pejsek se ozývá, jakož i jiné, které nemáme v programu. Mě to ale těší – vždyť to jsou moje písničky – a jsem rád, že je má někdo rád. Záleží mi ale na tom, abychom se vyvíjeli, takže přednost bude mít nový repertoár. Nicméně na staré dobré písně v programu nezapomeneme. Alespoň pokud nezapomeneme. Možná ty staré věci budeme hrát, jako to dělá Bob Dylan. Že už je ani sám nepozná.
* Měl jste nějaké „abstinenční příznaky“, když jste s hraním skončili? Dal by se proces odtrhávání se od živého hraní rozdělit do nějakých stadií?
Určitě dal. Taková životní hudební skupina je jako nevýstupní vlak. Kdo z něj vyskočí, neví, kam vyskočí a co tam bude dělat. Je bez dokladů někde v poli, vlak zmizel v tunelu. Nějakou dobu jsem byl jako nemocný, jako bych si zlomil srdce. Nemohl jsem na žádný koncert, vidět někoho hrát nebo jenom kytaristu, jak si propojuje kabely a zkouší aparát.
* Počítal jste s tím, že život bez hraní budete snášet takhle těžce?
Počítal, ale chtěl jsem být na sebe tvrdý. Pak jsem zjistil, že se bez hudby žít dá a že je to vlastně pohoda. Téměř jsem ji ze sebe odrodil. No a potom pozvolna došlo k přívratu. Začalo mi něco scházet, necítil jsem se celý. Nikdy nezapomenu na ten krásný moment, kdy jsem si dovolil přijmout dokonce i ten starý název, a tím zase všechno na sebe vzít, celý svůj život. Byla to taková omamná úleva.
* Pánové z kapely byli rádi?
Byli. A věřím, že nejen oni.
* Vy jste asi docela náročný kapelník.
Jsem náročný, ale nejsem kapelník. V obnovené Vltavě tuhle funkci naštěstí zastává přísný, ale spravedlivý Peter Binder. Vůbec se ho nebojím.
* Byl jste jako kapelník protivný?
Místy určitě nesnesitelný. Teď jsem mírný, dělám, co se mi řekne, a je radost mě na slovo poslouchat. Svoje roztomilé chyby přijímám jako součást života. Chyby ostatních blahosklonně odpouštím a tělesné tresty a klikování si jenom píši. Ale když začnou pískat odposlechy, vrací se mi pocit, při kterém jsem vyskakoval z toho vlaku. Je ale pravdou, že v technickém ohledu je dneska hraní daleko příjemnější. Dřív za námi přišla umaštěná mánička s pájkou v ruce: „Kluci, tak co máte? Jo, jasně, basa, basa... tohle nepropojim... jo a odposlech hraje trochu hůř, chybí v něm reprák.“ Nedávno jsme hráli na festivalu v Poličce, začínali jsme po půlnoci, čekal jsem úplný rozklad. Nazvučené to ale bylo krásně, na pódiu zvuk jak z rádia. Ta pauza se vyplatila.
* V hudbě Vltavy byla vždycky slyšet spousta vlivů, pop šedesátých let, trampské písničky, rock, to všechno jste citovali s ironií, ale nejenom s ní. S jakou hudbou jste začínal?
Líbily se mi trampské písničky ze třicátých a čtyřicátých let nebo R. A. Dvorský a podobné věci a miloval jsem, když tam bylo hrozně moc akordů. Samozřejmě jsem doufal, že tím získám srdce různých slečen, pak jsem si ale uvědomil, že jsem si pro ten účel nevybral nejlepší repertoár.
* Kdy vám to došlo?
Docela nedávno.
* Vám to ale trvalo.
Budu muset žít asi dvě stě let. Ale dnes už i Robert ví, že akordy stačí tři.
* Jako kluk jste chodil do skautského oddílu. Jaký jste byl skaut?
Dobrý, správný, tedy do doby, než se začala hlásit puberta. A dodneška beru za součást osobního pokladu to, že jsem jako dítě mohl v oddíle zažít všechny ty krásné věci, jako byly víkendové výpravy, letní tábory s cestou za pokladem, spaní pod širákem na sněhu, rozdělávání ohně třením dřev a podobně. Napojení na přírodu mi zůstalo, ale také tam došlo hned ke dvěma iniciacím a to mi také zůstalo: Rádcem družiny byl Baron, kluk, který mi poprvé pustil Slade. A také mi poprvé dal napít vodky.
* Alkohol nechám stranou, ale ten hardrock se do vás asi zaťal.
No jistě, miloval jsem tehdy hlavně Led Zeppelin, ale za koupí mojí první kytary stojí Beatles. Dneska mě nějaká nová skupina na chvíli něčím třeba zaujme, ale dobře vím, že moje kořeny jsou v minulosti starých kapel, co uměly hrát na nástroje, zpívat, dobře vystavět písničku a vytvořily svůj originální svět.
* Někdy se taky stane, že člověk hudbu, co se mu dřív nelíbila, přehodnotí, zjistí, že je vlastně skvělá.
To se týká třeba ABBY. V době kritického dospívání to pro mě byla trapná hudba, bral jsem ji jako hnusný pop. Dneska si myslím, že to bylo naprosté zjevení – objevný sound, skvělé písničky, úžasné provedení. Nádherný pop.
* A co vy a country?
Dlouho jsme se míjeli, ale teď country miluju. Deska, která mě v poslední době nejvíce oslovila, je poslední Johnny Cash.
* Radši smutné, nebo veselé?
Samozřejmě smutné a pomalé.
* Radši ve stylu „zabil jsem chlapa“, nebo „opustila mě holka“, nebo „nemám holku“?
Všechny varianty. Nebo i kombinace a také prchám – to hlavně. Dříve stačilo Mexiko nebo Kanada, ale dnes už není kam prchnout.
* Kromě hudby, ve které trváte na svých idealistických představách, se pohybujete taky ve světě reklamy, kde tenhle typ představ asi moc nefrčí. Nedělá vám problém tyhle dvě věci v sobě oddělit tak, aby se reklamy necpaly do písniček?
Jedenáct let jsem se živil jako reklamní textař a nechal jsem toho právě z toho důvodu, že jsem cítil, jak ve mně reklamní práce zbytečně vyčerpává to, co potřebuju při psaní písniček. Teď se obstarávám jako herec a ti dva – herec a hudebník – jsou docela dobří kamarádi, kteří si spíš pomáhají.
* To prostředí reklamy je docela prosycené penězi – nebo si to tak alespoň člověk představuje. Nesvádí to, aby jim člověk propadl?
Jsem v tomhle ohledu pod šťastnou hvězdou. Vždycky jsem měl a chtěl jen tolik peněz, kolik jsem skutečně potřeboval. Někdy to bylo málo, někdy víc, ale vždycky jen tolik. Byl jsem normální, docela dobře placený zaměstnanec, pak jsem odešel na volnou nohu a musel najít a poznat svoji cenu. To byl ze začátku problém, ostýchal jsem se – jako asi hodně dalších lidí s komunistickou kulturní výbavou – říct si o náležité ohodnocení dobré práce.
* Berete svoje herectví jenom jako obživu, nebo pro vás má podobný význam jako hudba?
Být hercem jsem si přál úplně stejně, jako jsem si kdysi přál být hudebníkem. Baví mě to a miluju natáčení. Kdybych s ním skončil, asi bych měl stejné abstinenční příznaky, jako když jsem nechal muziky, zase by mi něco chybělo a nebyl bych celý.
* Nemáte klasickou hereckou průpravu, snažíte se nějak zdokonalovat, studovat herectví jako disciplínu?
Učím se asi spíš tou praxí. Sleduju ostatní herce, jak si počínají, a snažím se poučit se ze svých mnohých chyb.
* Jaké vás baví postavy?
Vzhledem k mému charakteru jsou nejvhodnější postavy záporné. Ty se ovšem asi obecně lépe hrají. Jinak mě baví všechno. Jsem rád v kostýmu. V herectví je ale člověk odkázaný na nabídku. Takže spojovat s touhle profesí nějaké osobní naplnění je ošidnější než psát vlastní písničky.
* Říkáte, že vašemu charakteru odpovídají záporné postavy, na vašich písničkách ale nic moc padoušského není.
Padoušského snad ne, ale některé moje texty zprostředkovávají ne právě příjemné zážitky. Tak jsem to myslel, že se umím pohybovat v temném lese.
* Váš nejznámější filmový padouch je svobodník Kohák z Marhoulova Tobruku. Váhal jste před přijetím té role?
Vůbec. Od začátku jsem o ni stál a film mám stále raději. Je úspěšný po světě a hází do hlediště zajímavé otazníky. Nikdy nedokážu být s něčím spokojený stoprocentně, ale ten film má světový, úžasný konec a dobrý konec – všechno dobré. Pro mě je důležité, že to byla nejzajímavější herecká nabídka, jakou jsem zatím měl. O něco šlo a dokázal jsem tomu věřit.
* Kapelu jste pojmenoval podle řeky, u řeky taky bydlíte, ve vašich písničkách se zpívá o lesích. Jak jste snášel týdny natáčení v poušti?
Ona poušť je také kus krásné přírody se spoustou života. Všichni jsme se do ní zamilovali. Její krása je silně podmanivá a při dlouhém pobytu něco v člověku mění. Směrem ke klidu a vyrovnanosti. Nějaké potíže jsem měl až při natáčení v kamenité horské oblasti, kde vítr zvedal oblaky jemného prachu a dostal se mi do průdušek a asi tam byl pak zánět. Ale moje oči viděly hvězdy nad Saharou a ta vzpomínka je všude se mnou.
* Před natáčením jste měli soustředění, které vedli vojáci. Jak jste mezi ně zapadl? Nepůsobíte zrovna jako vojenský typ.
To byl jeden z největších dárků, které jsem od toho filmu dostal. S vojáky, kteří tam byli, jsem se sžil hodně a intenzivně se přátelíme dodneška. Hlavně s plukovníkem Karlem Klinovským, kterého tímto zdravím. Měl jsem o vojácích předsudečné představy, asi podobné jako oni o hercích. Uvědomil jsem si, že být vojákem může být úctyhodné poslání. Oni zase zjistili, že my herci jsme kabrňáci a v mnohých činnostech se jim dokážem postavit po bok.
* Zazpíval jste si s nimi?
V poušti jsme na to měli čtvrt roku času, takže jsme samozřejmě i zpívali. Všechno, co kdo znal. Leckteré banální písně tam působily překvapivě dojemně. Vojenský repertoár Vltavy se ale teprve připravuje. I když na desce Když bozi zestárnou jedna vojenská je – jmenuje se Meluzína s jazykem na kolejích.
* Když zpíváte písničku typu Bedna od whisky, položíte se do ní, nebo do toho dáváte nějakou ironii?
Pro mě to hraní u táboráku byla docela nová věc. Jsem v kolektivu spíše posluchačem, rád nechám prostor jiným. Ale teď se pokouším fungovat i takhle. Žádnou ironii k tomu nepotřebuju, ty písničky jsou fajn a nejlepší je, když se mohou přidat všichni. To už není ani o hudbě a je to promě nové.
* Máte s kapelou v repertoáru nějakou tu roztleskávací ve stylu „a teď všichni“?
To roztleskávání nevím, ale systém „všichni“ bez toho „teď“ si přeji. Zažít, že si v publiku nějaká skupinka zpívá s sebou, je povznášející. Když jsme hráli v Plzni, tak jsem viděl, že si tam pár lidí se mnou zpívalo píseň Hrazda a hradba. Tam frčí text hrozně rychle a není ani nejprostší – a dokázali to. Po tomhle věřím, že takhle můžou fungovat už všechny naše skladby. Ale nejdřív je třeba osvojit si text, takže chodit na koncerty a dávat tam bacha. Nové písničky jsou lehké, zpěvné, pro každého.
* Film Tobruk režíroval váš kolega z Divadla Sklep Václav Marhoul. Jak jste se do tohohle společenství dostal?
Na koncertě nás viděl David Vávra a oslovil mě, abychom s kapelou udělali hudbu k představení. Jmenovalo se to Míč aneb Vlasta vypravuje. Vlasta – jako ten časopis. Skončilo to tak, že jsme se Sklepem živě hráli na jevišti a také vystupovali ve scénkách jako herci. Někteří kluci z kapely se přitom úplně necítili, ale já byl šťastný a ve Sklepě jsem zůstal.
* Když dneska se Sklepem vystupujete, jdete tam spíš za lidmi, nebo se těšíte, jak si zahrajete?
Obojí, ještě dneska mě kolegové na jevišti občas něčím překvapí. A je taky fajn potkávat lidi, kterým se nedaří mentálně zestárnout.
* A vy jste mentálně zestárl?
Já jsem se starý už narodil. Prastarý.
***
Chyby blahosklonně odpouštím a tělesné tresty si jenom píši. ROBeRT NeBřeNSKý
? Český hudebník a herec (nar. 1964). V roce 1986 založil skupinu Vltava, která v rámci generace patřila k těm nejosobitějším. Byl autorem většiny jejího repertoáru. V roce 2002 ji rozpustil, letos byla v pozměněné sestavě obnovena.
? Nebřenský je dlouholetým členem Divadla Sklep (viz například etuda šklíbícího se oficíra v představení Mlýny), vedle toho účinkuje ve filmech, televizních produkcích a reklamách.
O autorovi| Ondřej Štindl, foto Ondřej Němec, redaktor LN ondrej.stindl@lidovky.cz
