Emigrace není jednoduchá věc. Slýcháme pohádkové příběhy o přistěhovalcích, kteří se vypracovali na milionáře, ale sny nejednoho odvážlivce se rozbijí o hradbu cizoty a nepochopení. Radovan Krejčíř je z těch, kteří se u protinožců neztratili. Šest let po příchodu do nové vlasti se v ní zorientoval tak dokonale, že obchoduje s hlavouny tamějšího podsvětí, v jejichž řadách šíří strach. V systému jihoafrické justice se zorientoval tak dobře, že ví, koho ve kterém elitním policejním útvaru uplatit, aby byl o krok před spravedlností. Kolik rodilých Jihoafričanů dokáže nahnat svému státnímu zástupci takový strach, že ho musí hlídat ochranka? Náš rodák Krejčíř to dokázal. Přišel o většinu majetku a veškeré zázemí. Šel se přihlásit o sociální dávky? Kdepak. Neklesal na mysli a dnes je opět špička.
Po pravdě řečeno to není tak výjimečné. Jde-li o destruktivní činnost, je globální distribuce talentu a úspěchu mnohem demokratičtější než v takových prozaických oborech jako vytváření úspěšných, inovativních firem či užitečných institucí. Kolumbijské narkomafie, čínské triády a čečenští zabijáci nemají problém ukotvit své struktury kdekoli na světě. Prospěšné instituce jsou naproti tomu křehké květiny. Rodí se jen na zlomku plochy obydleného světa a experti si lámou hlavu s tím, jak vytvořit úrodnou půdu pro jejich růst - řízený pokus o napodobení Silicon Valley se nepovedl nikde na světě. Zato tamní firmy dokážou využít potenciál lidí z celého světa - kdysi se jeden indický politik v parlamentu zeptal Indíry Gándhíové, proč jsou Indové tak úspěšní všude na světě kromě Indie.
Země, které toto dovedou, pak vyvážejí stroje, technologie, know-how či módu, po nichž se zbytek světa může utlouct. Zbylé země vyvážejí hlavně své Krejčíře.
