Středa 24. dubna 2024, svátek má Jiří
130 let

Lidovky.cz

Nás dokonalých je málo, říká Vlastimil Harapes

Lidé

  6:40
Pan Harapes nás provází po své čtyři sta let staré chalupě na Rakovnicku a já si připadám jako v prvotřídním skanzenu: nízké stropy s tmavými trámy, vrzající podlaha, romantická pavlač, loučový krb, maličko plesnivá vůně. Vede nás do zahrady plné vzrostlých keřů a voňavých kytek. Rozumět zahradě ho naučil dramatik Josef Topol, společně udělali z hnojiště a zanedbaného dvorku malý ráj, což podtrhuje hrobeček psa v rohu pozemku. Zasadili spolu i tuhle borovici, jejíhož vrcholu už skoro nedohlédnu.

Vlastimil Harapes foto:  Petr Kozlík, MAFRA

Pátek LN: Když se dnes díváte na záznamy ze svého nejlepšího tanečního období, obdivujete se, nebo spíš vidíte chyby?
Víte, já jsem byl pořád nespokojený. Jestli bylo za těch dvacet let mé baletní kariéry deset představení, se kterými jsem byl opravdu spokojený, tak to bylo hodně. Ale asi to byla dobrá cesta, člověk nesmí usnout na vavřínech. A pak taky... já byl nejmladší zasloužilý umělec v republice a poslední národní umělec, dali mi to v květnu 89. A já to fakt bral tak, že teď musím každým představením dokazovat, že si to zasloužím. Když dneska vidím ty záznamy, nejdřív ze všeho vnímám, jak byl ten Harapes muzikální. Tam není ani hnutí mimo hudbu. Moje máma by řekla: „To je přece jasný, dědeček měl absolutní sluch, hrál na pět hudebních nástrojů. To má Vlastík po něm.“ Jinak mívám pocit, že se dívám na nějakého jiného člověka. Byl to fešák, figuru měl úžasnou. Kde jsem to vzal, říkám si, když vidím, jak vypadám teď, s deseti kily navíc, prostě stařeček... (směje se)

Pátek LN: Měl jste dokonalé tělo. Máte své tělo rád?
Jak kdy. Kostru mám po tátovi. Ale to tělo mě taky občas zradilo, například když mi jednou při tancování praskly oba halluxy, klouby u palců nohou. To byla nepředstavitelná bolest, jak srpem přes koule, jak říkával jeden kolega. No... (podívá se na mě kriticky), to si ženská představit neumí. Stejně jako já si neumím představit porod.

Pátek LN: I krásní lidé na sobě vidí chyby. Naše poslední miss si už dala přeoperovat nos. Vy jste byl se vším spokojený?
Jsem fatalista, prostě to beru, jak to je. Kdysi mi jedna italská baletní kritička, jmenovala se Agnese Di Donato, celá rozrušená řekla, že na mě nemůže najít chybu. Ale za pár dní přiběhla s vítězným úsměvem: „Našla jsem!“ – „No, co jako,“ říkám trochu otráveně. „Na svoji postavu máš malou nohu!“ Já mám nohu jednačtyřicítku. Ale ideálně bych měl na 180 centimetrů výšky mít dvaačtyřicítku.

Pátek LN: Uvědomoval jste si tehdy, jaký jste fešák?
Vůbec ne. Naopak musím říct, že na konzervatoři do mě zaseli mnoho mindráků. Paní profesorka pořád opakovala: „No jestli to ten Vjastík vůbec vydrží, ten nápor. A málo se, Vjastíku, potíš. Nesnažíš se!“ křičela. Hrůza hrůzoucí to byla v té škole. No a pak jsme filmovali Starce na chmelu, kde jsem hrál přední „křoví“, a Markétu Lazarovou – a když jsem se spatřil na plátně, připadalo mi, že vypadám příšerně. Dneska to pochopitelně vidím, že jsem byl fešák.

Pátek LN: Musel jste mít davy fanynek.
To ano. Hromady dopisů jsem dostával. To víte, jak říkával Jiří Kodet, nás dokonalých je málo.

Pátek LN: Primabalerína Daria Klimentová vyprávěla pro Pátek LN, že dostávala od ctitelů bizarní žádosti, například o zaslání propoceného dresu. Zažil jste něco podobného?
Tak o dres mě nikdo nežádal. Dokonce ani o suspenzor. (rozesměje se)

Pátek LN: Říká se, že klasický balet je krutá disciplína. Je to opravdu tak?
Spíš než kruté je to přísné, nejpřísnější. Jsou tam prostě daná pravidla. Například že musíte mít dokonalé tělo. Zrovna Daria má pro balet naprosto dokonalou postavu. Kdyby to tak nebylo, mohla by si dát obě nohy za ucho, a nebylo by jí to nic platné.

Pátek LN: Čili se neodpouštějí chyby, za které může matka příroda?
Vůbec nic se neodpouští. Nesmí být krátký krk, nesmí být krátké ruce ani krátké nohy – i když je pravda, že třeba zrovna Nurejev ani Baryšnikov moc dlouhé nohy neměli, jen taktak. Ani bratři Bubeníčkové nemají nějak extra dlouhé nohy, ale u mužských se to spíš odpustí – u žen vůbec ne. No a když tohle všechno máte, musíte získat techniku, což je tvrdý dril. A potom, jak řekla slavná tanečnice Anna Pavlova: „Naučte se techniku a zapomeňte na ni.“ Protože nikdo není zvědavý, abyste mu předváděla nějaké dokonalé jednotlivé prvky musí to být tanec.

Celý rozhovor s Vlastimilem Harapesem o tom, proč je tanec nejpřísnější, k čemu je v něm dobrá inteligence a proč mu ze začátku vůbec nešel, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vyšel v pátečním vydání LN.

V magazínu dále najdete:

  • Reportáž z vlčí hlídky ochránců přírody, kteří sledují stopy a výskyt vlků na Kokořínsku.
  • Rozhovor s Terezou Horváthovou, spisovatelkou a knižní nakladatelskou specializující se na dětskou literaturu.