Tak trochu skrytá je provozovna nárazových testů automobilů, takzvaných crash testů, která je oficiálně jediná v České republice. Sousedí jenom s polem, lesíkem a miniaturní vesničkou. Když člověk vystupuje z auta uprostřed ospalé krajiny, těžko ho napadne, že jenom kousek od něj jiná auta cíleně narážejí v různých rychlostech do zdi. Ale to je účelem.
Čím je crashtestovna nápadná na satelitních mapách, je několik kilometrů dlouhý polygon, obklopený lesíkem, aby tolik nebil do očí. Že se vyskytujete poblíž čehosi zvláštního, vám na místě připomenou i vysoké moderní ploty, které kontrastují se všemi stavbami v okolí a za nimiž vidíte řady na první pohled nových vozů.
Poté co na recepci odevzdám svůj mobilní telefon kvůli vestavěnému fotoaparátu, vyzvedává mě můj doprovod, který za mě bude následující hodiny ručit. Konečně mohu vstoupit do světa naruby. Tady lidé dohlížejí na to, aby auta bourala. Jak si později mohu přečíst z pokynů, pozor si dávají i na návštěvy, a to dokonce i z vlastní firmy.
Můj doprovod Martin Tichý, který má na starosti zdejší crash testy, mě ráznou jízdou sveze až do vlastního nitra objektu. Do haly, kde se auta srážejí s různými objekty.
Laboratoř vlastní firma TUV SUD Czech, jejíž sekce se specializuje na nezávislé expertízy automobilů. Tu si najímají různé automobilky, aby jim potvrdila bezpečnost jejich vozů.
K vrcholným testům patří právě simulování nehod, k nimž dochází během provozu auta, a posuzování chování vozidla a jeho schopnosti ochránit pasažéry. „Rozlišujeme testy při vysokých a při nízkých rychlostech. Náraz při třiceti kilometrech za hodinu přitom chápeme už jako vysokou rychlost. Zkoumáme totiž i nárazy při rychlostech nižších, například patnáct kilometrů v hodině,“ vysvětluje Tichý.
Následně mi promítá záznam čelního nárazu automobilu v rychlosti padesát šest kilometrů za hodinu. Karoserie vozu se při něm překvapivě výrazně zdemoluje. Plech se i při takové rychlosti zmuchlá jako vánoční papír.
„To je schválně. Jde o to, aby posádka vyvázla s co nejmenšími následky. Na stav karoserie se tolik nehledí,“ říká Tichý. „Je to takzvaná deformační zóna, klíčová je neporušená schránka pro pasažéry.“
Na vlastní oči jsem řízený náraz sledovat nemohl. Firma to nedovolila, protože pro automobilky jde o velice citlivé informace z vývoje jejich produktů a jakýkoli únik by mohl pomoci konkurenci.
Desítky minut sledování videí různých nárazů mi však dostatečně demonstrují, že cíleně bourat auta je velice pestré řemeslo. Klienti si mohou vyžádat nejen různé druhy nárazů do různých překážek, ale také natočení jejich průběhu z různých pozic. Z boku i z ptačí perspektivy, záběry na podvozek, na řidiče, na kabinu, na dveře, na spolujezdce vzadu, vlastně na cokoli. Ke všemu se vyhodnocují data.
Před vlastním nárazem se automobil musí upravit, konkrétně nastříkat matnou barvou a prošpikovat senzory, které měří přetížení. To mohou měřit téměř kdekoli, i v maketách pasažérů.
Matnou barvu si žádají ultracitlivé kamery, které pořizují ve vysoké kvalitě až sto tisíc snímků za vteřinu. Videa obvykle zaznamenávají vteřinu a půl skutečného času, jež lze sledovat zpomaleně i dvě minuty. Vše důležité se přitom děje v prvních setinách vteřiny.
Celá hala má přes sto metrů dlouhou dráhu a musí se v ní dodržovat konstantní teplota, aby jednotlivá data pocházela z totožných podmínek. „Bouraná auta se následně posílají klientům, aby si vše ještě sami vyhodnotili. Pak je sešrotují,“ tvrdí Martin Tichý.
Figuríny představující lidi v autě se oficiálně nazývají anglickým slovem „dummy“. Když navštěvuji místnost s nimi, mám ještě úzkostnější pocit, než když na videu sleduji figuríny představující nepřipoutané malé děti, jak při nárazu lámou vazy svým maketovým rodičům před sebou. „Svou konstrukcí se podobají co nejvíc člověku. Mají umělý povrch podobný kůži, stejně tak jednotlivé klouby fungují jako lidské a břicho mají měkčí než hrudník,“ popisuje Tichý. Figuríny jsou v místnosti i vyfotografovány jako při rodinné sešlosti. Ve skutečnosti jde o prospekt se zbožím, které si lze pořídit a testovat na něm nárazy. Nechybí sedící tlouštík, matka držící novorozeně, děti v několika fázích dospívání a různí muži. Jeden bez rukou.
„To je figurína, která se využívá při bočních nárazech,“ vysvětluje Martin Tichý. Na otázku, proč figurína nemá ruce, dodává: „Při bočních nárazech nejsou horní končetiny chápány jako životně důležité.“
Nejděsivější je novorozeně - skladuje se v krabici podobné dárkovému balení vína. Všechny postavy jsou láskyplně oblečeny do triček a tepláků. Tak nějak domácky, jako rodina, která si vyjela o víkendu na chatu.
„Na to si zvyknete rychle,“ ubezpečuje mě Martin Tichý. Pak mi ještě ukáže zbylé zajímavosti haly, jako je citlivá váha na auta nebo speciální místo k sezení vyhrazené pro klienty. Ti tak mohou sledovat náraz svého vozidla přímo na místě z bezpečné vzdálenosti. Nakonec se zastavujeme před místní specialitou - zdí, která dokáže změřit, jakou silou v různých částech do ní narazíte. Velmi drahá záležitost.
