Klasik praví: „Tlačení jest proces, jenž má za cíl něco či někoho někam dotlačiti, případně cosi vytlačiti. Tlačením jest také možno naopak brániti pohybu někoho jiného.“ Známe tedy různé druhy tlačení, které se liší jak co do tlačeného předmětu, tak i intenzitou tlačení, a v neposlední řadě také výsledkem tlačení.
Z vlastní zkušenosti víme, že produktem tlačení může být často velké... nic, tedy ontologické existenciální nenaplnění, respektive substanciální vyprázdnění. Materializace výše zmíněného jsme byli např. svědky při sobotní porážce na Letné s Teplicemi. Je otázkou, zda se jednalo o nedostatečnou inkorporaci idejí Pepy Chovance do herního projevu dílčích jsoucen, potažmo celku jako takového, nebo jejich exaktní internalizaci.
My, jejichž více než akcidentální součástí bytí je sparťanství, vyznáváme scholastický realismus, a tak nás nemůže uspokojit dialektická syntéza teze (výhry) a antiteze (prohry), lidově řečeno remíza, natož samotná antiteze.
Proto tlačení, které nerezultuje jedinou pravou a přijatelnou tezí, není sparťanským (můžeme-li si dovolit jistou hyperbolu) eschatonem. Naše hra nereflektovala základní premisu efektivního tlačení, jíž je nejen iniciace perseverujícího aktu, ale také jeho bonita. Přičemž platí, že je-li výsledný efekt akceptabilní, lze do jisté míry koncedovat i horší kvalitu performance.
V konkluzi se tedy nelze uchýlit k inadekvátní eufemizaci výkonu a je třeba explicitně přiznat, že zápas s Teplicemi stál z naší strany, dámy prominou, za exkrement.
O autorovi| MARTIN ČEJKA, Autor (35) je sparťanem již od svého prenatálního věku. Proč? Protože Sparta!
