Jeden z nejbrutálnějších konfliktů nového tisíciletí zúčtoval se „srdcem Afriky“ nelítostně. Stačily mu jen tři roky, aby v krvavém chaosu semlel statisíce lidských životů; některé zmařil nenávratně, jiné od základu rozvrátil. Bezpečí těch, kteří přežili, mají zajistit mezinárodní vojenské jednotky pod patronátem mírové mise OSN (MINUSCA), jež ve zubožené zemi působí od roku 2014. Místo toho se množí důkazy o zločinech jejích příslušníků.
Systémová rakovina
Na papíře podléhá angažmá mírových sil OSN přísným regulím, mezi něž patří i politika nulové tolerance sexuálního zneužívání, ať už v podobě styku s nezletilými, či výměny za peníze nebo jídlo, o znásilnění ani nemluvě.
LIDOVKY.CZ K VÁLCE V SAR: |
Navzdory tomu má dnes Ženeva na stole přes 40 nahlášených případů sexuálního násilí, jehož se vojáci MINUSCA na obyvatelích SAR dopustili – a spolu s nimi i palčivý skandál, kvůli němuž v srpnu padla hlava mise, generál Babacar Gaye. S kritickou situací se snaží bojovat interní kontrolní komise, na tisíc zdiskreditovaných jednotek bylo ze země k letošnímu únoru vyhoštěno (na přibližně 12tisícové misi participuje celkem 46 států, obvinění se týkají kolem deseti z nich – pozn. red.). „Systémová rakovina“, slovy generálního tajemníka Pan Ki-muna, se přesto šíří dál.
„Procházela jsem kolem stráží MINUSCA a jeden z vojáků se na mě vrhl. Měl zbraň. Uhodil mě do tváře a donutil mě jít s ním. (Pak) ze mě serval šaty, svázal mi jimi ruce za zády, hodil mě na zem a znásilnil. Když skončil, nechal mě tam ležet,“ svěřila se vyšetřovatelům Human Rights Watch čtrnáctiletá dívka, jež byla napadena na sklonku prosince ve městě Bambari. Lednová zpráva HRW přitom obsahuje svědectví sedmi dalších obětí, poloviny z toho nezletilých – a to jen ze samotného Bambari. Obsáhlou dokumentaci analogických zločinů, tentokrát z hlavního města Bangui, vydala loni rovněž Amnesty International.
More cases of sexual abuse by U.N. peacekeepers in Central African Republic. https://t.co/EpMbPoV5oc
— Tirana Hassan (@TiranaHassan) 5. února 2016
Děti mírotvůrců
Kromě znásilnění je doložena také řada případů, kdy si příslušníci mise pohlavní styk kupovali. Zneužívali přitom zoufalé situace místních, kteří ve víru násilí přišli o domov i základní zdroje obživy a v každodenním boji o přežití přicházeli hledat pomoc na základny MINUSCA.
„Nešlo sehnat jídlo ani peníze,“ popsala zpravodaji The Washington Post Rosine Menguová. Když kývla na nabídku vojáka, bylo jí šestnáct let. Za dvě setkání jí dotyčný zaplatil v přepočtu čtyři dolary, za něž Rosine nakoupila listy manioku. Jídlo zmizelo prakticky okamžitě, rodině stačilo na sotva dva dny; něco jiného však přetrvalo. Za devět měsíců se dívce narodilo dítě, o které dnes, s vypětím sil a prakticky bez peněz, pečuje ve stínu válkou poničených budov.
Mimo Rosine list informoval o dalších šesti zneužitých ženách. Pět ze sedmi zpovídaných otěhotnělo a porodilo takzvané „děti mírotvůrců“. Nejen stud, ale také nedůvěra jim brání, aby svůj případ nahlásily a žádaly OSN o nápravu a podporu. Traumatizované čtrnáctileté děvče citované na začátku článku je výjimkou, avšak výsledek je přinejmenším diskutabilní: po devíti měsících je případ na mrtvém bodě, přestože je, dle mluvčí OSN, „bedlivě sledován“.
Now on top of UN peacekeeper sexual abuse in Central African Rep come "peacekeeper babies." https://t.co/X3xbRpb2yN pic.twitter.com/VhfvpOpbbu
— Kenneth Roth (@KenRoth) 28. února 2016
Perzekuci viníků stojí v cestě také komplikovaný trestní systém, jenž se na příslušníky mírových misí vztahuje. „V zemích, kde jsou civilisté rutinní kořistí ozbrojených skupin, mají být mírotvůrci ochránci, nikoli predátoři. Poslat je domů nestačí,“ tvrdí Hillary Margolisová z HRW. „OSN musí trvat na spravedlivém trestu v zemích jejich původu.“
ROZHOVOR K TÉMATU: |
Jenže právě v tom tkví problém. Úmluva, kterou OSN podepisuje se státy účastnými na jejích mírových misích, deklaruje, že trestní stíhání provinilců je v rukách domovské země. Zločince v modré helmě tak OSN může pouze vykázat z místa působnosti a zakázat mu budoucí účast na misích, nemůže jej však obžalovat.
  |
V kauze SAR přitom převažují pachatelé ze států, které jsou stran vlády práva přinejmenším na štíru, například Demokratická republika Kongo či Burundi. (Vůbec prvními násilníky byli ovšem francouzští vojáci v rámci samostatné mise pod vedením Paříže – pozn. red.) Obvinění z trestného činu zatím padlo pouze v jediném z celkem 42 oficiálně otevřených případů, konstatuje The Washington Post.
‚Poslali nám odpad‘
List v Bangui hovořil také s novým šéfem mise MINUSCA, ostříleným veteránem z Gabonu Parfaitem Onangou-Anyangou. Ten je přesvědčen, že zmiňovaná čtyřicítka je pouhou špičkou ledovce - skutečnost je prý nesrovnatelně horší. Jeho slovům přitakávají i svědectví místních: zatímco ve dne si vojáci zpoza zdí základny vybírají mezi kolemjdoucími ženami, shodují se obyvatelé čtvrti Castors v Bangui, v noci se s nimi pokradmu stýkají.
„Zaplaví nás žádosti o otcovství,“ varoval Onanga-Anyanga a rozzlobeně si postěžoval jak na ubohou disciplínu, tak na nedostatečné proškolení jemu podřízených mužů. „Zdědili jsme jednotky, které nemůžeme nazvat jednotkami. Poslali nám sem odpad,“ nebral si servítky. Připomněl, že část příslušníků MINUSCA se rekrutovala z dřívější mírové mise Africké unie (MISCA) a posléze pouze „převlékli kabát“, aniž by se jim dostalo příslušného výcviku: „Nemůžeme jim na hlavu posadit modrou helmu a čekat, že se přes noc změní.“
Voják mírové mise Africké unie v SAR (ilustrační snímek).
