Sepětí s přírodou charakterizuje dílo architekta Josefa Pleskota dodnes, ať se jedná o centrálu ČSOB v Praze, budovu vinařství Sonberk na Břeclavsku, anebo stezku v Jelením příkopu na Pražském hradě. „Jsem takový zahradník,“ říká špičkový český tvůrce, který před několika dny získal cenu Architekt roku.
LN: V rámci volební kampaně jsme teď mohli sledovat, jak budou všichni politici „čistit“ Prahu. Od čeho byste hlavní město vyčistil z pozice architekta?
Především od špatných politiků, co si budeme povídat. Nemáme silné osobnosti, je to velké zklamání. Minulému zastupitelstvu bych přičetl k dobrému snahu vytvořit Institut pro rozvoj města a nový územní plán. Kdyby se to mělo kvůli nepředvídatelným rozhodnutím politiků z bůhvíjakých stran a uskupení zpřetrhat a zbourat, byla by to pro Prahu velká prohra.
ČTĚTE TAKÉ: |
LN: Co českým městům nejvíc škodí? Dynamická developerská výstavba?
Neřekl bych, že jsou zaplavená developerskou bezuzdností. Developeři přeci musí být draví, musí chtít stavět. Jde o to, aby stavěli správně. Architektura má dvojí povinnost.
Sloužit dovnitř, to znamená uživatelům budov, a pak ven, tedy nám ostatním, kteří chodíme po chodníku a vnímáme prostor, který ony – jak my s oblibou říkáme – architektonické hmoty vytvářejí.
Takže otázka není korigovat výstavbu jako takovou, ale její konkrétní podobu. Tak, aby se dařilo spoluvytvářet veřejný prostor, který pro nás všechny bude co nejpříjemnější. Myslím, že největším škůdcem jsou dnes dopravní stavby a rozlévání měst do krajiny.
LN: Protože se v dopravních stavbách utápějí největší peníze?
O to ani nejde. Vadí mi jejich rozbujelost, to jak nenápadně zaplavují města. Všimněte si, kolik přibývá betonových svodidel, koridorů, patníků vymezujících cesty, nemluvě o často nesmyslných nadjezdech a podjezdech. Vytvářejí se zábrany a překážky bránící volnému pohybu. Dopravní inženýři nám je cpou ve jménu bezpečnosti a norem, které se hlava nehlava snaží zajistit nemožný plynulý provoz. Budeme mít sice bezpečné koridory, ale stanou se z nás ovce.
LN: Mění se s dobou vzdělání a vkus investorů? Staví si bohatí lidé lepší domy než v 90. letech?
Rozhodně, devadesátá léta budou z hlediska dějin architektury považovaná za nejhorší dekádu minulého století. Naštěstí se dá i bourat. Rád říkám, že uvážlivě bourat je totéž co uvážlivě stavět.
LN: Co je pro vás odstrašujícím symbolem 90. let?
Bezuzdné rozlézání měst do krajiny, unifikované satelity, které obklíčily města i vesnice. Bohužel to ještě zdaleka neskončilo.
LN: V posledních letech jste výrazně zasáhl do podoby Litomyšle a Ostravy. To jsou historicky i atmosférou úplně odlišná města, jak je vnímáte srdcem?
Mám rád vyhraněná, specifická a výrazná prostředí. Což platí o obou těchto městech. A v obou se pracuje skvěle. Jak jsem říkal, že stavět sakrální i kancelářskou budovu je v zásadě totéž, stejně přistupuju i k práci v různých prostředích. Architektura je o duši, jde o to, aby byla vlídná a přátelská. A to se musí dařit v Litomyšli stejně jako v Ostravě.
Celý rozhovor s architektem roku Josefem Pleskotem o jeho bouřlivých letech i studiu architektury za normalizace si přečtete v magazínu Pátek LN, který vychází 24. října.
V magazínu také najdete:
Reportáž z Bhútánu, himálajského království, které zavedlo index štěstí svých obyvatel.
Pravda o ňadrech. Obklupují je mýty i velká očekávání. Jsou symbolem ženskosti i mateřství. Jaké to je žít s nimi a jaké to je o ně přijít.
