Důvod, proč se o Rusku v zahraničních mediích moc nepíše, je prostý: mnoho se v něm totiž neděje. Zatímco Čína, Indie, Brazílie - a teď navíc i Indonésie, Thajsko a Turecko - začínají hrát zásadní roli v otázkách světové ekonomiky, Rusko, ačkoli představuje sedminu pevniny, se stalo bezvýznamnou zemí. Globální finanční a hospodářská krize vykopla Rusko ze skupiny BRIC, tedy států s největším růstovým potenciálem do budoucna. O Moskvě se píše jen ve spojitosti s armádními obchody nebo plánovanými trasami plynovodů. Navíc nevyzpytatelné chování politiků už donutilo EU hledat jiné zdroje energetických surovin. Rusko se tak stalo nečinnou zemí závislou na polostátních monopolech, vývozu surovin a dovozu technologií. Prezident Medveděv sice podporuje založení nového technologického centra po vzoru Silicon Valley, ale dokud se nezbaví Putinova dědictví, o Rusku si v zahraničních novinách ještě dlouho nepřečteme.
Konec blahobytu
Ze všech položek státního rozpočtu, který britská vláda představila, jsou nejdůležitější dvě miliardy liber určené na financování reformy sociálního systému. Hlavní návrhy - jako zjednodušit dávky nebo nastavit limity pro nezaměstnané - jsou rozhodně správné. Jak uvedl ministr práce Ian Duncan Smith, výdaje na dávky pro práceschopné obyvatele vzrostly během vlády Blaira a Browna o 40 procent. Jde nyní o největší položku v rozpočtu hned po výdajích na zdravotnictví. Je dobře, že se vláda snaží snížením dávek lidi motivovat, aby se zapojili do pracovního procesu. Největší riziko projektu je ale navrhovaná doba deseti let, během kterých by se měl nový systém zavádět. Roztáhnutí reforem přes dvě volební období vytváří nebezpečí, že by nemusely spatřit světlo světa. Vždyť zrušení systému, ve kterém se mnoha pracujícím vede hůře než těm, kteří dostávají dávky, je rozhodně úspěch a není třeba se za něj stydět.
