Ne, to druhé čtvrtstoletí jsme ještě nezačali: první rok každého století se píše na konci s jedničkou, zatímco letopočet se dvěma – někdy dokonce i třemi – nulami na konci přísluší poslednímu roku století předcházejícího (takže mohutné oslavy 31. prosince 1999, které si někteří pamatujeme, byly trochu… předčasné) a z velmi podobného důvodu to druhé čtvrtstoletí začne až 1. ledna 2026.
Poněkud předčasné byly ty silvestrovské oslavy 1999 ovšem nejen kvůli letopočtu, ale možná i proto, že nebylo moc rozumné slavit takto dopředu. Retrospektivně se totiž ten začátek 21. století zdá trochu ponurý – zejména ve srovnání s optimismem 90. let, kdy jsme si po pádu komunistických diktatur a zhroucení Sovětského svazu užívali iluze o „konci dějin“ odvozené z omylu, že svoboda a demokracie (a možná ještě pár podobných abstraktních entit) definitivně a navěky zvítězily nad nesvobodou a diktaturami.
Rozšíření stavového prostoru aneb politika. Nejen palestinská |
Pravda, už v těch devadesátkách nás mělo leccos varovat. Například to, že pravda a láska sice možná teoreticky a abstraktně zvítězily nad lží a nenávistí, ale prakticky a konkrétně nad úplně vším zvítězila – vznešeně vyjádřeno – ekonomická hlediska (pročež jsme se v tomto období ve světě proslavili nejen Václavem Havlem, ale také specifickým druhem kriminality – připomínám, že tehdy naše mateřština obohatila dříve nudné anglické slovo „tunnelling“ o nový, převratný význam).
A jistě jsme měli zbystřit i tehdy, když na silvestra 1999 abdikoval Boris Jelcin a 1. ledna 2000, tedy první den posledního roku 20. století, se tak v Rusku vlády ujal muž s minulostí v sovětských a ruských tajných službách.
Samozřejmě, že takové dělení na století a čtvrtstoletí a desetiletí nemá valnou váhu, jistou roli mu lze přiznat jen v hrubé, a ovšem až následné periodizaci historie. Může však sloužit jako – poněkud psychologizující – připomínka toho, že bychom se měli na budoucnost připravovat alespoň o něco lépe, než jsme tak činili doposud, kdy stále trochu žijeme v iluzi, že si můžeme užívat „mírové dividendy“ těch devadesátých let.
Bilance čísla 2024 v umělé slabomyslnosti |
Jenže mezitím se svět proměnil: neuvěřitelně se vzmohla Čína, z Ruska se (opět) stala militaristická diktatura, která podřídila celý chod státu touze po územních ziscích, stratégové rozšiřování radikálního islámu využívají naší tolerance chápané (navíc, objektivně pohlédnuto, celkem adekvátně) jako slabost...
Bude to dost určitě něco stát a zejména se to bohužel dotkne našeho životního standardu – ale je lépe užívat si teď o něco menší komfort, než tu za pár let zase mít nějaké okupanty. Je prostě potřeba se připravit na další čtvrtstoletí, a začít s tím opravdu hned zítra.
A propos, ten zítřek to připomíná vlastně docela dobře – 17. ledna roku 395 zemřel císař Theodosius, čímž se naplnila jeho politická poslední vůle: Římská říše se rozdělila mezi jeho dva syny, Arcadius získal východní část (nazývanou historiky Východořímská či Byzantská), Honorius se ujal vlády na západě.
Netřeba podotýkat, že taková nejednota, i když se krátkodobě mohla zdát výhodná, vedla v dlouhodobých důsledcích k pádu obou státních celků (byť Východořímská říše trvala ještě více než 1000 let – ale byla zato vyvrácena trvaleji, Turci a islám vládnou v Konstantinopoli dodnes…).
Téhož dne roku 1945 zatkla KGB v Budapešti švédského diplomata Raoula Wallenberga, jenž předtím vydáním švédských pasů zachránil před smrtí okolo 100 000 maďarských Židů, koncem ledna pak sovětské ministerstvo zahraničních věcí vydalo prohlášení, že Wallenberg je pod ochranou Rudé armády – a od té chvíle je nezvěstný.
Tereziánské odstranění temnoty nevědomosti. Základ skutečného štěstí národů |
A v roce 2021 byl 17. ledna ihned po svém návratu z Německa, kde se léčil z otravy nervovým jedem, v Moskvě zatčen Alexej Navaľnyj.
Stejné datum však dává i jistou naději: 17. ledna 1991 začala operace Desert Storm (“Pouštní bouře“), která díky jasné odhodlanosti smetla irácká vojska okupující Kuvajt během pouhých pěti týdnů.
