Rozdíl mezi oběma skupinami je poměrně zřetelný. Ministerstvo se věnuje především změnám, které jsou sice potřebné, ale současně jsou i politicky relativně bezpečné. Tam, kde by reforma narazila na silné zájmové skupiny, personální vazby nebo samotnou strukturu českého zdravotnictví, je jeho aktivita podstatně menší.
Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch a jeho spolupracovníci zjevně hodlají prosadit zvýšení kompetencí nelékařských zdravotníků. V praxi by to mohlo znamenat, že například některé specializované sestry budou za přesně stanovených podmínek předepisovat vybrané léky chronickým pacientům, samostatně ošetřovat rány nebo vykonávat další činnosti, které jsou dnes vyhrazeny lékařům.
Viditelné priority
Na první pohled to může vypadat jako převzetí části „doktorské“ práce. Ve skutečnosti sestry řadu těchto úkonů již provádějí, nesmějí však o nich vždy samostatně rozhodovat nebo za ně nést formální odpovědnost. Pokud budou nové kompetence spojeny s odpovídající kvalifikací, odpovědností a odměňováním, půjde o krok, který může lékařům uvolnit ruce pro práci, k níž je jejich vzdělání skutečně zapotřebí. Obecně máme, pokud jde o vysokoškolské vzdělávání nelékařů ve zdravotnictví, oproti rozvinutému světu co dohánět.
Nalévání peněz místo reformy. České zdravotnictví pokračuje postaru |
Změnit se má také specializační vzdělávání lékařů, které je dlouhodobě zbytečně složité a administrativně zatěžující. I zde je zjednodušení žádoucí, přestože samo o sobě nevyřeší nedostatek lékařů v některých regionech a oborech.
Pomalu, s trochou nadsázky bychom mohli říci rozvážně, pokračuje elektronizace zdravotnictví. Žádná revoluce to však není. Česká republika se pouze s několikaletým zpožděním snaží plnit vlastní závazky. Postupně by měla vzniknout infrastruktura, která pacientům umožní přístup k jejich zdravotním údajům a zdravotníkům bezpečné sdílení potřebných částí dokumentace.
Ministerstvo rovněž podporuje zveřejňování dat o výsledcích léčby nemocnic. U několika diagnóz se to již děje. Na transparentnější hodnocení má navazovat centralizace vybraných chirurgických a dalších specializovaných výkonů do center, která splní požadavky na počet zákroků, personální vybavení a výsledky léčby.
To je velmi důležitý krok, po němž voláme už desetiletí. Je nepochybné, že může být spojen s určitým odporem veřejnosti i politických oponentů. Jde však jen o to, aby pacienti pochopili, že složitou operaci jim má provést zkušený tým, a nikoliv ten, který ji běžně nedělá, anebo si ji dokonce chce jen „zkusit“.
Malý krok pro Vojtěchovo ministerstvo, velký skok pro pacienty. Centralizace může zachránit životy |
V rámci přípravy na příští epidemie a lepší organizaci veřejného zdravotnictví chce vedení zdravotnického rezortu vytvořit také nový ústav. Cíl je to dobrý, osobně mám však značné obavy, aby se bez silné vůdčí osobnosti a vzdělaného týmu mladých lidí s podobným ústavem nestalo to, co s většinou podobných v naší zemi. Státní ústavy jsou z principu nepříliš efektivní a nejvíce ze všeho vzbuzují vzpomínky na socialistické zdravotnictví.
A ještě jedna, skoro by se dalo říct, drobnost. Spor se vede o to, zda by si lidé mohli chodit pro očkování do lékáren. Opět nejde o nic, na čem by byl kdokoliv ochoten politicky vykrvácet, a také by to neměla být žádná výrazná priorita českého zdravotnictví. Pokud k tomuto výsledku dospějeme, bude to dobře. Pokud se nám to nepovede, nic podstatného se neděje.
Změny jen při absenci silného soupeře
Vše zmíněné můžeme označit za pokrok. Skutečná reforma však začíná zpravidla tam, kde je třeba překonat silný odpor. Tam, kde představitelé stávajícího systému vidí své priority, které jsou ochotni tvrdě bránit. A do takových střetů se ministerstvo zatím nepouští. Společným rysem uvedených změn totiž je, že by se mohly prosadit bez zásadního politického zápasu.
Státní dluh roste, reformy stojí. Kolik generací zaplatí dnešní pohodlí politiků? |
Část lékařů se sice bude ústy vedení České lékařské komory bránit rozšiřování kompetencí nelékařského personálu nebo očkování v lékárnách. Za tímto odporem stojí především obava, aby se změna nestala precedentem a nevedla k postupnému oslabování postavení lékařské profese. Takový vývoj však nyní nikdo nenavrhuje a není pravděpodobný. Ostatně, práci lékařů v příštích letech mnohem výrazněji promění umělá inteligence než větší kompetence kvalifikovaných sester nebo lékárníků.
Ani centralizace specializovaných výkonů nemá skutečně silné odpůrce. Námitky opozice může ministerstvo přejít upozorněním, že tyto změny podporují sami lékaři reprezentovaní příslušnými odbornými společnostmi. Podobně je tomu při zveřejňování výsledků léčby cévních mozkových příhod nebo jiných závažných onemocnění. Nejde tedy o reformy, ale o pouhé administrativní naplňování představ konkrétních lékařských skupin, jak má české medicína vypadat.
Velké problémy zůstávají
Tam, kde by změna znamenala skutečný konflikt, se zatím mnoho neděje. Česká nemocniční síť zůstává předimenzovaná, personálně roztříštěná a po všech stránkách stále méně udržitelná. Ministerstvo ji otevřeně nereformuje. Místo toho ji nechává postupně „vyhladovět“ prostřednictvím nedostatku personálu a přesunů komplexnějších výkonů do center. To nakonec může vést ke správnému výsledku, ale bude to opět živelné a může vést k dalším nežádoucím asymetriím v celém zdravotnickém systému.
Střet zájmů není odpovědí na etickou otázku. Na prvním místě je pacient, až potom řešme Babiše |
Nejméně 30 let se také diskutuje reforma pražského zdravotnictví. V hlavním městě jsou soustředěny personální, přístrojové i finanční kapacity, o nichž se většině regionálních nemocnic může jen zdát. Přesto zde vedle sebe nadále funguje několik velkých, státem přímo řízených špitálů i lékařských fakult bez přesvědčivého rozdělení rolí a bez společné dlouhodobé koncepce.
Znepokojivé je navíc soustřeďování vedení několika státních nemocnic do rukou malého počtu manažerů. Nejde o osobní kvality těchto lidí. Řízení několika velkých zdravotnických zařízení jedním člověkem však koncentruje rozhodování o rozpočtech v řádu mnoha miliard korun a současně oslabuje přirozenou kontrolu, konkurenci i odpovědnost vedení. Tento trend jde přesně proti lekcím, které bychom si měli vzít z kauzy Fakultní nemocnice Motol.
Také ve vědě a výzkumu je třeba hlídat, zda úpravy hodnocení grantů skutečně zvyšují kvalitu, nebo pouze upevňují vliv skupin, které už dlouhá léta rozhodují o rozdělování veřejných peněz. Změna systému nemůže spočívat v tom, že se pravidla ještě více přizpůsobí jeho dosavadním vítězům.
Politické limity
Zvláštní zkouškou schopnosti ministerstva chránit pacienty je olomoucká kauza implantabilních defibrilátorů. Podezření se má podle dostupných informací týkat více než osmi set implantací provedených jen během uplynulých pěti let. Tak závažnou věc nelze vyřešit pouze podáním trestního oznámení a předáním orgánům činným v trestním řízení. Trestní řízení může trvat roky a jeho úkolem není řídit nemocnici ani bezprostředně kontrolovat kvalitu péče.
Kauza „olomoucký defibrilátor“ se stane pojmem. Je symbolem selhání systému |
Ministerstvo mělo nezávisle na trestněprávní rovině rychle zjistit skutečný rozsah problému, prověřit delší období než jeden rok, přijmout personální i organizační opatření a především ověřit stav dotčených pacientů. Pokud se místo toho spolehne na relativně pomalé policejní vyšetřování a postupné vyhasnutí veřejného zájmu, nechrání pacienty, ale systém před důsledky jeho selhání.
Nakonec zbývá okomentovat 21 miliard korun, o které vláda zvýšila platbu za státní pojištěnce pro rok 2027. Neznamená to nic jiného, než že do stále stejně neefektivního systému nalila další veřejné peníze. To s dobrým hospodařením a přísným šetřením nemá nic společného.
Vláda chce nalít do zdravotnictví přes 20 miliard. Vojtěch slíbil velké změny |
Dá se tedy shrnout, že vedení ministerstva zdravotnictví nezůstává nečinné. V některých oblastech postupuje nejen správně, ale i proreformně, a pravděpodobně bude úspěšnější než většina jeho předchůdců. Zvyšování kompetencí sester, elektronizace, zveřejňování výsledků, centralizace specializované péče nebo zvýšení proočkovanosti jsou potřebné kroky.
Reformátora však nepoznáme podle toho, co prosadí bez vážného odporu. Jde také o to, zda se pustí i do problémů, jejichž řešení někoho připraví o byznys, peníze, moc nebo funkci. A tam by začaly nejen skutečně hluboké reformy, ale pravděpodobně by se odhalily i politické limity Adama Vojtěcha.
