„Budeš mít úplně jiné starosti,“ završil jsem festival vtipu já. Tomu se už vůbec nezasmál. Pak už jsme nevtipkovali a povídali si o životě. Po dvaceti letech praxe nakladatelského redaktora si dělá rekvalifikaci na elektrikáře a otevře si firmu. V knihách není budoucnost, povídá a teď už bylo na mně, abych se nezasmál.
Máme jakousi nehumornou adventní náladu. S přáteli jsme v tuhle dobu vyráželi na vánoční trhy. Moc se nám líbilo v Norimberku. Posledně nám ale trochu zkazily náladu obrněné vartující transportéry. Takže raději Drážďany? Psalo se, že Magdeburg trhy zrušil kvůli nákladným bezpečnostním opatřením.
Brouci pod kamenem. O špíně na sociálních sítích |
Jak jsou na tom Drážďany? Strýček Google ujišťuje, že je tam všechno v pořádku. Až na to, že postojíme hodinu na dálnici, než na nás přijde řada. Pak se policajti podívají, jestli nemáme v kufru migranta a pustí nás dál, abychom se pohroužili do vánoční pohody.
Takže se vypravíme do Budějovic. Anebo až do Krumlova.
Je to až zarážející, jak určitý druh lidí a určité ideologie Vánoce dráždí. V povědomí je proslov tehdejšího prezidenta Antonína Zápotockého o tom, jak Ježíškovi narostly vousy a stal se z něho Děda Mráz. Doma jsme měli vánoční stromeček a pod ním jesličky, ale ve škole se organizovala „jolka“. Vánoční slavnost z dovozu.
Před lety jsem tu v Posledním slovu vzpomínal na písničku z té doby: „Děda Mráz není náš, je to ruský šmelinář.“ Tak zněl disentní hlas třídy IV. B v Základní škole na Sladkovského náměstí na Žižkově. Je z něho patrné, že humor nezanikl ani tenkrát. A že opravdu nebylo, reálně vzato, moc čemu se smát.
Co se tenkrát dařilo umouněným žižkovským klukům a holkám, musí se dařit i dnes. Adventní čas je přece staletími prověřená obrana proti smutnému faktu, že každý den je kratší, že se stmívá každý den dřív. Celá naše ulice už září. Sousedi ověsili stromy na zahrádkách světelnými řetězy.
Naše zahrádka je v té svítící řadě jako černá díra po vypadlém zubu. Je to zaviněno tím, že tu sedím a mudruju o nehumorném humoru a strastech doby, místo abych šel do garáže a pokusil se najít krabici, do které jsem světelné řetězy loni uložil. Až ji najdu, nastane fáze humorná.
Jsou tři, loni jsem každý z nich pečlivě namotal na lepenkovou trubku od toaleťáku. Jako i v letech předchozích. Navzdory tomu, že jsou v krabici a nikdo jimi nelomcuje, určitě se zamotaly do sebe. Jako i v letech předchozích. Budu je rozmotávat, ale abych ve vás vyvolal ten správný humorný efekt, muselo by mít Poslední slovo videopřílohu a někdo by mě musel natočit. Snad až příště, letos se mi nezasmějete.
