Slibuje, že bude vládnout s respektem k četným etnickým a náboženským menšinám, ale Kurdové, alavité, křesťané či drúzové se jeho islamistické vlády obávají. Slibuje, že nebude utlačovat ženy, ale pak se proslaví tím, že německé ministryni zahraničí Baerbockové ani nepodá ruku.
Slibuje, že uspořádá férové volby, aby záhy oznámil, že nejdříve musí přepsat ústavu, což prý může trvat i tři roky. Slibuje, že svou islámskou revoluci nebude vyvážet do zahraničí, ale sousední Izrael okupující od roku 1967 syrské Golanské výšiny raději během prosince pilně bombardoval syrské letectvo, loďstvo i pozemní vojsko, aby oslabil vojenské kapacity nových vládců v Damašku.
Kdo je tedy Muhammad al-Džúlání alias Ahmad Šara? A co od něj můžeme čekat?
Produkt blízkovýchodní spirály násilí
Pochází ze syrské středostavovské, intelektuálské a aktivistické velkoměstské rodiny. Nikdy nezažil hlad, vždy patřil k ekonomicky privilegované vrstvě syrské společnosti, a není tedy člověkem, který by se zradikalizoval, protože by neměl co jíst nebo z čeho platit účty.
Do značné míry je islamistickým klonem svého sekulárně založeného a ambiciózního otce. Ale také produktem blízkovýchodního uprchlictví, hnutí odporu proti izraelské okupaci Golanských výšin a palestinských území a následného hnutí odporu proti americké okupaci Iráku.
A tedy produktem smutné blízkovýchodní spirály násilí, kdy jedna nespravedlnost a zabíjení plodí nespravedlnost jinou a další zabíjení. A násilí se přenáší z generace na generaci. Válka se v tomto kontextu jeví jako logické pokračování politiky jinými prostředky, jednání z pozice síly pak jako nutný předpoklad úspěšného dělání jakékoliv politiky.
Jeho otec Husajn al-Šara (nar. 1946) patřil k syrským uprchlíkům, jež za šestidenní války (1967) vyhnala izraelská armáda z Golanských výšin. Golanské výšiny následně Izrael v rozporu s mezinárodním právem okupoval a anektoval (1981). Jako své nom de guerre (arabsky nisba) si proto Ahmad Šara později zvolil přízvisko Muhammad al-Džúlání, neboli Mohamed z Golan. Nechtěl, aby se na tuto nespravedlnost zapomnělo, a zároveň chtěl zdůraznit svůj mezi Araby populární antisionismus.
Zatracení pro křesťany a podlézání Turkům. Vládci Sýrie chtějí měnit osnovy![]() |
Odpor k Izraeli tak Ahmad Šara dědil po otci, který jako studentský aktivista odešel do Jordánska (1971), aby tam spolupracoval s palestinskými fedajíny z Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), vedené Jásirem Arafatem. Chtěl přispět k porážce Izraele a navrácení Golanských výšin zpět Sýrii.
Sám Ahmad Šara později uvedl, že se stejně jako mnozí další z jeho generace zradikalizoval a upnul k al-Káidě za druhé palestinské intifády (2000-2005): „Začal jsem přemýšlet o tom, jak bych mohl splnit svou povinnost a bránit lid, který je utlačovaný okupanty a nájezdníky.“
11. září 2001 jako klíčový zlom
Jako otec, pracující na syrském ministerstvu ropných zdrojů, zasedající v zastupitelstvu provincie Kunejtra (1972-1976) a později dokonce působící jako poradce premiéra, se i Ahmad Šara zajímal o politiku a správu země. Jako otec se též postupně stal protirežimním opozičním aktivistou.
Ovšem islamisticky orientovaným, zatímco otec jako většina jeho generačních druhů tíhl k arabskému nacionalismu a za modlu namísto bin Ládina či Marwána Hadída pokládal sekulárního egyptského prezidenta Gamála Násira (1918-1970).
Klíčovými se pro politické zrání Ahmada Šary, stejně jako pro celou generaci jeho vrstevníků, staly teroristické útoky al-Káidy proti Spojeným státům z 11. září 2001. Pokládal je za výjimečný úspěch výjimečných lidí odhodlaných změnit svět. Začal navštěvovat tajná kázání a politické debaty v modlitebnách na damašských chudinských předměstích. Oblékal se a hovořil jako Usáma bin Ládin, takže v generačním konfliktu spolehlivě iritoval svého sekulárně založeného otce.
Sám sebe začal pokládat za výjimečného a hodlal to i dokázat. Namísto panarabismu svého otce se ale obrátil k panislamismu. Věřil, že se muslimové celého světa musí sjednotit, aby porazili nepřátele a svrhli tyranské režimy ve svých zemích.
Islamistickým velitelem v Iráku
Životní příležitostí se pro kariéru Ahmada Šary stala americká vojenská intervence v sousedním Iráku (2003). Režim v Damašku totiž chtěl jedny své úhlavní nepřátele, domácí islamistickou opozici, poštvat proti svým druhým úhlavním nepřátelům, Američanům dislokovaným v Iráku. Očekával, že se ve vzájemném boji zaměstnají a neutralizují, takže se neobrátí proti syrské diktatuře, což by jinak hrozilo.
Bašár Asad měl v živé paměti islamistické povstání ve čtvrtém největším města Hamá (1982), které musel jeho otec Háfiz Asad nechat demonstrativně rozbombardovat, aby rebely zlomil. Podobně se Bašár Asad bál Američanů, když americký prezident v atmosféře počínající války proti terorismu zařadil Sýrii spolu s Íránem a Irákem na „osu zla“.
Ahmad Šara tak spolu s dalšími syrskými islamisty skutečně sedl na autobus a odjel do Iráku bojovat proti americkým vojákům (2003), zatímco tomu syrské tajné služby jen zpovzdálí přihlížely. Ovšem v rozporu s očekáváním režimu tam nezemřel.
V Mosulu se propojil s dalšími podobně smýšlejícími Syřany, osvojil si bojové zkušenosti, získal zahraniční podporu, napojil se na al-Káidu v Iráku a vrátil se do Sýrie v čele odhodlané skupiny islamistů (2011), aby nakonec svrhl režim, který se jeho a jemu podobných chtěl navždy zbavit. Podobných bumerangových efektů je bohužel novodobá historie Blízkého východu plná.
Za své opoziční aktivity byl otec v Sýrii opakovaně vězněn, Ahmad Šara byl zase v Iráku zatčen Američany. Zadržován byl ve věznici Camp Bucca (2006-2008), kde byli internováni především iráčtí povstalci, nikoliv zahraniční bojovníci. Možná díky tomu nezemřel v boji a jeho čas tak mohl přijít později.
Jisté je, že se již tehdy dokázal dobře přizpůsobovat iráckým komunitám, hovořit jejich dialekty a úspěšně předstírat, že je Iráčan. Jisté je také to, že se zde setkal s důležitými lidmi, se kterými by se nesetkal, pokud byl v Iráku žil život psance naháněného tehdy vrcholícím protipovstaleckým bojem Američanů a jejich iráckých spojenců (2006-2008). Vězení pro něj bylo další školou džihádu, stejně jako bylo pro jeho otce školou politického aktivismu.
Právě zde se setkal a propojil s budoucími vůdci Islámského státu v Iráku (ISI), včetně Abú Bakra al-Bagdádího. Ten z něj nejprve udělal islamistického velitele v irácké provincii Mosul (2008). A byl to on, kdo ho poté s malou skupinkou Syřanů a Iráčanů a s pouhými šedesáti útočnými puškami vyslal do Sýrie (srpen 2011). Měl využít tamní občanské války, rozdat zbraně sympatizantům a založit islamistickou pobočku, jejíž vazba na Islámský stát v Iráku měla zůstat utajena.
Stejně jako otec tak kvůli politickým aktivitám cestoval po blízkovýchodním regionu a disponoval tedy jistým rozhledem a kosmopolitní zkušeností. Otec žil a pracoval v Jordánsku, Iráku a Saúdské Arábii, Ahmad Šara se narodil v Saúdské Arábii, bojoval v Iráku a krátce cvičil spřátelené džihádisty v Libanonu.
Úspěch v generační odvetě
Stejně jako otec, který vystudoval ekonomii, je Ahmad Šara vzdělaný, jakkoliv žurnalistiku na Damašské univerzitě nedostudoval, když zatoužil co nejrychleji odjet do džihádu v Iráku. Právě díky studiu dobře chápal, že je ve válce marketing stejně důležitý jako zabíjení.
Proto dnes dobře chápe, že je dobré se se západním novinářem sejít ve sportovní mikině namísto turbanu a se západními politiky zase vtipkovat v dobře padnoucím obleku a svůj oblíbený samopal raději pro jednou nechat doma. Právě díky svému vzdělání pak také mohl ve věznici Camp Bucca ostatní vězně vyučovat klasickou arabštinu a přitom je poučovat o džihádu a rekrutovat pro svou kauzu.
Ať mě všichni vidí! Bílý outfit německé ministryně Baerbockové jako vykřičník pro syrskou vládu![]() |
Stejně jako byl otec sečtělý a sepisoval knihy o ropném sektoru a možnostech ekonomického rozvoje arabského světa, Ahmad Šara pod pseudonymem Abdullah Bin Muhammad na internetu pilně publikoval džihádistické eseje a pečlivě studoval spisy syrského krajana a teoretika tzv. třetí generace džihádu, Abú Músaba al-Súrího (nar. 1958). Podobně jako otec celoživotně pracující v ropném sektoru si Ahmad Šara během válčení v Sýrii uvědomoval politický a hospodářský význam kontroly ropných polí.
Zatímco ale otec střet s režimem Háfize Asada (1971-2000) prohrál a musel opakovaně utíkat ze země, Ahmad Šara v generační odvetě uspěl a svého otce tak překonal. Režim díky sofistikované a trpělivé strategii svrhl a byl to diktátor Bašár Asad, kdo nakonec prchal ze země. Dost možná tím ovšem roztočí spirálu násilí, kdy se bude mstít na těch, kteří podporovali režim „řezníka z Damašku“ Asada. Anebo také ne.
Ahmad Šara totiž dokázal přežít díky mimořádné schopnosti přizpůsobovat se měnícím se podmínkám, pragmaticky se rozcházet s bývalými spojenci a uzavírat nečekaná spojenectví.
Ukázal, že džihádista nemusí být kyborgem, který nepoužívá vlastní mozek, nekouká se vpravo a vlevo a řídí se jen sebedestruktivním softwarem v podobně radikálního výkladu islámu. Bude tak jako dosud balancovat v rámci mantinelů, které mu nastaví silnější hráči, které bude právě pro jejich sílu respektovat: Turecko, Izrael a Spojené státy.
Karel Černý, sociolog, autor knihy Velká blízkovýchodní nestabilita (2018)