„Goethe“ souvisí s německým „Gott“ (“Bůh“), na rozdíl od příjmení našeho Karla jde však o pozměněnou formu, a proto i o posunutý význam: odvození „Goethe“ od „Gott“ sahá až do středověké němčiny, a není proto jasné, zda by „Goethe“ mělo znamenat „kmotr“, „kmotřenec“ či případně ještě něco jiného.
„Schiller“ může mít původ ve slově „Schüler“ (“žák“), mnohem pravděpodobnější však je, že souvisí se slovesem „schielen“ (“šilhat“), jehož původ je skryt až v hlubinách indoevropského základu našich jazyků – a mimochodem tak není zřejmé, zda se německé „schielen“, ve staré němčině „schilhen“, a české „šilhat“ vyvinuly ze společného zdroje nezávisle, či zda je jejich podobnost důsledkem přejímání – na to, zda z němčiny do češtiny či obráceně, se názory různí.
Cla, válka, hesla, vztahy s Moskvou… a epigon |
To nás však nemusí trápit, neboť naším cílem bylo se tímto značně vratkým oslím můstkem dostat od Johanna Wolfganga von Goethe k exministryni Schillerové a tím také k jazykovědnému pozadí slova „parchant“.
Tento výraz je již středověkou přejímkou z němčiny, která užívala germánská křestní jména jako Reinhard, Gebhart, Eberhart a další, jež v sobě nesou komponentu „hard/hart“ s významem „silný, pevný, tvrdý“. Posměšné „Bankhart“ pak v aluzi na skutečná jména označovalo nemanželské děti: jeho první část „Bank“ znamená „lavici, pryčnu“ (němčina ji převzala z italštiny), druhá „tvrdost“, a tedy nepohodlnost takového truhlářského výrobku. Celkově tedy šlo o „jméno“ vyjadřující, že jde o dítě počaté – obrazně nebo i doslova – nikoliv v měkkých duchnách manželského lože, ale někde na hrubé dřevěné lavici.
V tehdejších dobách, kdy se hláska „k“ často ještě zapisovala po latinském vzoru písmenem „c“, se stávalo, že „Bankhart“ bylo zapsáno jako „Banchart“ – a proto se tak občas i četlo. Z toho pak záměnou počátečního znělého „b“ na neznělé „p“ vznikl výraz „Panchart“, který přešel do starší češtiny. Najdeme jej již u Jana z Rokycan, který píše: „Z cizoložství toto zlé pochodí, že se děje veliká křivda pravým dětem. Neb ona s jiným cizoložila, a muž nevěda, i mní, že by jeho bylo ono panchartě kopřivčie, a bude děditi s pravými dětmi“. Rokycana, který si zřejmě není vědom německého původu slova, tak přičítá místo početí dítěte nikoliv lavici, ale kopřivám. Nyní ale z botaniky zpět k jazykovědě: přesmyčkou hlásek z „pancharta“ v dalším vývoji českého jazyka vznikl dnešní „parchant“.
Hospodin, hospoda, hospodářství (a mechanizace nádavkem) |
Na rozdíl od paní exministryně se nezdá, že by její klasický německý jmenovec používal ve svých písemných projevech vulgarity – přinejmenším se mi to nepodařilo dohledat. Jiná je situace u jeho souputníka Goetha: ve třetím dějství jeho dramatu Götz von Berlichingen mit der eisernen Hand (Götz z Berlichingenu se železnou rukou), jež bylo inspirováno životním příběhem loupeživého rytíře ze 16. století, odpovídá titulní hrdina na výzvu císaře Maximiliána I., aby se mu vzdal na milost a nemilost, slovy, že mu císař „může vylízat prdel“ (“er kann mich im Arsche lecken“), což zřejmě odpovídalo hojně užívanému rčení té doby (a ostatně i dneška).
Zda Goethovu dramatu přinesl na prknech, která znamenají svět, úspěch právě uvedený citát, není jasné, pronikl však do němčiny společenských elit, ovšemže v kultivované podobě: jemný intelektuál samozřejmě nepoužije doslovné znění, avšak požádá protistranu, aby od něj „pozdravovala Götze z Berlichingenu“ (“grüssen Sie von mir den Götz von Berlichingen“).
Smutné výročí plodné spolupráce NKVD a Gestapa |
Jinými slovy, i výbušný obsah se dá vyjádřit prestižní jazykovou formou – a navíc přitom dát najevo vlastní kulturní rozhled.
Jsem si vědom, že s tím rozhledem to mají naše parlamentní elity velmi různorodé (a to, jak se teď říká podivnou floskulí, „napříč politickým spektrem“, rozhodně nejde jen o jednu osobu či jeden politický subjekt), leč i tak by jistě bylo vhodnější, aby se při veřejné komunikaci – coby přední představitelé, a tedy i vzory národa – vyhnuly prvoplánovým vulgaritám.
