Chámeneí byl pro mnoho – zejména mladších – Íránců nenáviděným autokratem a povalení jeho pomníku tak jistě je projevem autentické úlevy, nově nabyté svobody a nadějí do budoucna.
Člověku se ale bohužel vkrádá do mysli jedna paralela. Po invazi do Iráku kdysi irácký dav – podporovaný americkými vojáky – strhl monumentální sochu Saddáma Husajna v Bagdádu. Snímek z 9. dubna 2003 se brzy stal ikonickým a nesměl chybět v žádné reportáži o pádu irácké diktatury. V hlavách všech optimistů byl jedním ze symbolů nového Iráku - pro nový (ideálně demokratický) režim podobně významný jako pro střední Evropu pád Berlínské zdi.
Z historie ale víme, že výsledek byl nakonec jiný. Irák se ještě několik let zmítal v občanské válce, jež si vyžádala desítky tisíc životů, zničila miliony movitého i nemovitého majetku a otevřela dveře nástupu Islámského státu v roce 2013. Lze-li něco považovat za odstrašující příklad „budování demokracie“, pak je to právě irácký scénář.
Třeba se mýlíme a v Íránu bude situace jiná. Roztříštěná opozice překoná vnitřní rozpory a podaří se jí svrhnout vládu ajatolláhů. Vytvoří si dostatečnou legitimitu, aby za sebou sjednotila liberály, monarchisty a někdejší podporovatele Chámeneího režimu. Teherán se vzdá svého jaderného programu, přestane podporovat terorismus po celém Blízkém východě a nastolí korektní vztahy s Izraelem. Jak realisticky nám ale podobný příběh zní?
Blízký východ prožil řadu útoků, rakety mířily i na Kypr. Trump pohrozil odvetou![]() |




















