Později, 4. července 1923, přečetl jeho advokát u soudu Šoupalovo vysvětlení, proč zmáčkl spoušť: „Stal jsem se nástrojem osudu a nestydím se za to. Nechtěl jsem zabít Rašína, chtěl jsem zabít Živnostenskou banku! Mířil jsem na člověka, jenž šel tvrdě přes lidské hoře a slzy, ale chtěl jsem zasáhnout to, co reprezentoval: kapitalismus rdousící tisíce mých bratří.“
Spořivý Rašín, jakýsi „strýček Skrblík“ první republiky, lpící na silné koruně a odmítající rozhazování ze státního rozpočtu, se snadno stal terčem nenávisti radikálů Šoupalova typu, byť jeho vrah měl tehdy dobře placené místo v pojišťovně.
100 let od atentátu na Rašína. Dnešní politici mu nerozumí, byť se k němu často hlásí |
V roce 1919 čelil atentátu i tehdejší ministerský předseda Karel Kramář. Život mu prý ale zachránila náprsní tobolka a přezka šlí, které kulku, vypálenou příslušníkem radikální levice Aloisem Šťastným, zastavily.
Šoupalovy výstřely v Žitné ulici nicméně dodnes zůstávají jediným dokonaným atentátem na vysoce postaveného ústavního činitele v československé i moderní české historii. Navzdory velmi bouřlivým dějinám dvacátého století. A vůbec, atentáty, masová střelba nebo pumové exploze se u nás jaksi stále nenosí či přesněji řečeno donedávna nenosily. Avšak od loňského masakru na Filozofické fakultě UK v Praze, ale třeba i střelby v Uherském Brodě v roce 2015, to už tak úplně neplatí. Leč ve srovnání s okolním světem včetně zemí, jež považujeme za vyspělejší (USA), představuje česká kotlina stále údolí klidu a míru.
Ovšem i při mírnějším násilném aktu vždy zaznívá otázka, zda pachatelem není v první řadě napjatá atmosféra ve společnosti, vybičovaná ostrostí politického zápasu. Zvláště pokud pachatelé, reální i potenciální, nejčastěji spadají do kategorie „osamělých vlků“, u nichž nejde vystopovat vazbu k nějaké radikální politické organizaci nebo hlubokou znalost literatury určitého ideologického směru.
Což do značné míry platí i pro Rašínova vraha Josefa Šoupala. Sice patřil do komunistické buňky v Německém Brodě, ba se svůj čin na ni posléze snažil svést, ovšem před ním z ní vystoupil a jednal patrně na vlastní pěst. Politicky se hlásil k anarchokomunismu. Lidové noviny atentátníka v roce 1923 popsaly jako tuctového výrostka a maloměstského elegánka, „učesaného podle biografických hrdinů“. Prý byl tak tuctový, že jej kreslíři u soudu nedokázali vůbec vystihnout.
POHNUTÉ OSUDY: První atentát. Stál u zrodu ČSR, Rašína zabil 19letý anarchokomunista |
Komunistická strana se od něj tehdy v Rudém právu distancovala ukázkově marxistickou argumentací: „Střídají se vlády, střídají se osoby a dělnická bída zůstává. Ne proti osobám, ale proti celému kapitalistickému systému jde náš boj. A zničení systému se dá dosíci jen pohyby a bojem proletářských mas, nikoli akcí jednotlivců.“ Nicméně komunistický poslanec německé národnosti Karel Kreibich v prosinci 1922 v parlamentu pronesl, že Rašína by mezi sebe nepřijali ani lumpové v pankrácké věznici. Rašínova rodina přitom ze zásady nekupovala pomeranče, neboť tehdy znamenaly luxusní delikatesu a širší vrstvy obyvatelstva si je nemohly dovolit.
Za první republiky se člověk stával plnoletým až v jednadvaceti letech, a Šoupal se tak, coby nezletilý, vyhnul trestu smrti. Odseděl si dvacet let a z vězení ho pustili za Protektorátu. Po válce očekával od KSČ vděk, dokonce si chtěl změnit jméno na Ilja Dněprostroj, ale na úřadech mu prošla pouze poněkud civilnější varianta Ilja Pravda. Do strany ho však, byť si podal přihlášku, nevzali. Dožil v pohraničí v severních Čechách: zemřel v listopadu 1959 ve věku šestapadesáti let.
José Ortega y Gasset ve své proslulé knize Vzpoura davů z roku 1930 mj. píše: „Vzpouzející se masa ztratila všechnu schopnost religiozity a poznání. Není schopna mít v sobě víc než politiku, a to politiku nemírnou, ztřeštěnou, pominutou.“ To ale španělský filozof ještě neznal sociální sítě ani to, jak na nich nyní řádí, ve srovnání s první polovinou dvacátého století bohatší a (formálně) vzdělanější masy. Avšak elity zpravidla nejsou o nic lepší, poněvadž se dávno naučily v těchto kalných vodách lovit hlasy. Přitom sociální sítě jsou v principu hrozně fajn, kdo na nich hledá poznání či prostor pro seriózní diskusi, určitě je, byť po chvíli perného pátrání, najde.
Zdejší volební kampaň před hlasováním do sněmovny začíná už v lednu nebezpečně gradovat. Bohužel, může se tak snadno stát, že nějaký „osamělý vlk“ nebo spíše magor sáhne k násilí, nikoliv nutně proti ústavnímu činiteli. Snad ne, ale česká společnost i její politická nadstavba si o něco podobného, byť v různé míře, koledují.
