Tak to skutečně sedí, protože Blaho chtěl dělat divadlo po svém a svobodně a raději by „chcípnul“, než aby uhnul. Kašlal na konvence a jeho názory byly léta konzistentní. Každý jiný by se proměnil v pomník, Uhlár byl ďábel i poslední romantik v československé kotlině. Jeho pokus o slovenské nezávislé, alternativní divadlo Stoka po mnoha peripetiích přece jen přežil i svého tvůrce.
Stoka a Klimáčkovo sdružení Gunagu, přestože byly dlouhá léta jedinými zástupci slovenské divadelní alternativy, doslova chcípaly na úbytě a dělaly výborné divadlo z ničeho. Jenomže tenhle stav nelze prodlužovat donekonečna, nakonec po roce 2000 začali odcházet lidé a divadlo se postupně rozpadalo. Pak se někdy kolem roku 2006 Stoka musela vzdát svého bratislavského působiště bez náhrady kvůli jakémusi slabomyslnému komerčnímu komplexu.
Hrát Sarkóozyho byla královská zábava, říká Francouz, který uchvátil i publikum v Plzni |
Život ale šel dál a Stoka znovu povstala jako ten bájný Fénix z popela, vzniklo nové sdružení a Blaho začal s novými lidmi. Většinou šlo o inscenace založené na kolektivní improvizaci, opět ve velmi působivém expresívním stylu, sem patří i již zmíněný Endokanabinoid.
Házel po nás zmraženými kuřaty
Počátek Stoky tkví ještě v porevoluční euforii, kdy ji Blaho založil s výtvarníkem Milošem Karáskem. To bylo v roce 1991 a hned nato ji poprvé dovezl do Prahy, ve sklepním Studiu Divadla Labyrint po nás házel zmraženými kuřaty, což bylo naprosto úžasné, nečekané a velice cool, v době, kdy tohle slovo ještě dřímalo v myslích britských dramatiků. Kus se jmenoval Impasse, ale výborné byly i jiné inscenace, které Stoka nastudovala – třeba Kolaps, Monodrámy, Eo Ipso, Dno nebo Tváře, byla to skoro čtyřicítka inscenací. Za Stokou jsme v 90. letech jezdili i na festival do Nitry, ale Stoka putovala i po světě.
Blaho se obklopil mladými lidmi, bylo to jedinečné napojení, z kterého vyrůstala obdivuhodná energie a kreativita, nepřehlédnutelné byly třeba sestry Zuzana a Lucia Piussi. Blaho byl absolvent režie na bratislavské VŠMU a po studiích strávil patnáct let jako režisér v Divadle pro děti a mládež v Trnavě, ale zároveň směřoval k autorskému, studiovému divadlu.
Důležité pro něj bylo i krátké působení na přelomu 80. a 90. let v prešovském Divadle Alexandra Duchnoviče, kde herce vedl k hraní v rusínštině, což se rychle ujalo a jeho úsilí přineslo plody, vzpomínám na úžasnou inscenaci Gogolovy Ženitby v nastudování tohoto souboru, kde se grotesknost snoubila se zvláštní zvukomalebností jazyka.
Kultura podle vůle politické moci
Blaho přijel do Prahy před jedenácti lety a uvedl zde svůj divadelně-filmový Pokus (V hledání spirituality), který byl sžíravě sarkastickým autoportrétem i nepříjemnou zprávou o realitě. Tahle sebeironická zpověď byla také skvělou konfrontací s trapností, tupostí a povrchností. Tenkrát jsme udělali větší rozhovor, kterým se vinulo téma postavení nezávislého divadla na Slovensku. A s tím související složitý život člověka, který se mu upsal, neboť se tak odsoudil být celoživotním outsiderem.
Když „rukapáně“ je štědrá. Divadlo v Plzni se stalo špičkovým evropským festivalem |
Blaho ho tak viděl a byl v tom velký kus pravdy, ale on neutekl. Tenkrát řekl, že ať už je to komunistickým postátněním divadla, které stále přežívá, nebo ne, tak člověk, který chce tvořit autenticky a nezávisle, je nežádoucí. „To je tragický moment: slovenský národ nebo stát sice chce mít kulturu, ale podle toho, jak to vyhovuje politické moci.“ To bylo před deseti lety a dnešní situaci viděl stejně ostře, ale nevzdával se. Když jsem se ho zeptala, jestli přece jenom není posledním romantikem našich národů, pravil: „Něco na tom bude, i když jsem cynická svině...“
Inscenace Endokanabinoid mi znovu silně připomněla jeho výsměšné a kruté vidění světa, který se rozpadá, ale všichni si namlouvají, že žádný malér se nekoná. Jeho schopnost stavět z fragmentů ucelenou výpověď se s léty nijak neztenčila, stejně tak schopnost vést herce k autentickému, civilnímu projevu, který předkládanou brutalitu a sarkasmus ještě umocňují.
Drsný humor hladce dospěje až k jakési fekální šaškárně a kromě toho má inscenace místy až surreálná místa. Od první scény, kdy manželský pár spokojeně sleduje své děti, jak se topí, což rodiče vidí jako zábavnou akční hru, až po poslední výjev, kdy všichni aktéři radostně a organizovaně napochodují do řiti, kde vidí dálnici i s benzinkou, je to přesný obraz naší vědomé i nevědomé jízdy na obludě.
