Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Americké divadlo vs. české zákulisí

Názory

  8:53
PRAHA - Jan Švejnar svou veřejnou strategii zatím založil hlavně na uhánění Václava Klause o televizní debatu. Má to dobře vymyšlené: když ji Klaus odmítá, vypadá, jako že se jí vyhýbá, a jeho argument, že u nepřímé volby televizní debata nemá smysl, působí jako výmluva. Zato Švejnar se svým americkým nápadem vypadá málem jako Kennedy.

Jan Švejnar s manželkou Katherine Terrell - Švejnar. foto: Hynek Glos, Lidové noviny

Na příkladu amerických primárek, které se rozběhly minulý týden, je vidět, že přímé volby jsou opravdu jiné kafe. U nás se tradice volby prezidenta teprve ustavuje, v Americe jsou zahajovací caucusy v Iowě a následující primárky v New Hampshiru přímo součástí demokratické mytologie (a to tak zakořeněnou, že Bill Clinton jednou prohlásil, že o iowských caucusech slýchával už jako malý chlapec, přestože se organizují teprve od roku 1972, kdy mu bylo dvacet šest let). Tady se všechno točí kolem dvou set jednaosmdesáti volitelů v parlamentu, kteří českého prezidenta sami navrhnou i vyberou.

Americké volby jsou otevřené každému Američanovi, mají mnoho dějství a bezpočet překvapení. Nikdo si nemůže být jistý, kdo letos přijde k volbám. Kdekoli se může vynořit kandidát, se kterým establishment nepočítal. Někdo může být favoritem tak dlouho, že si nikdo neumí představit, jak by mohl nevyhrát, a pak se najednou propadnout tak rychle, že za pár týdnů nikdo nechápe, jak vůbec mohl být favoritem. A každý si k tomu může říci svoje.

Naše volba naopak připomíná spíš to zákulisní kupčení a rozhodování v zakouřených místnostech (až na to kouření), v reakci na něž vlastně americký systém primárek vznikl.
Tempo americké kampaně je ovšem frenetické. Zatímco u nás se kandidáti přou o jedinou debatu, američtí republikáni například stihli od 3. ledna, kdy proběhly první caucusy ve státě Iowa, už dvě. Jednotlivé americké státy se snaží zvýšit svůj vliv na výběr kandidátů, a tak posunují datum svých primárek dopředu a proces, který se kdysi vlekl až do léta, se neuvěřitelně zkracuje. Ještě v roce 2000 hlasovalo ve třiatřiceti dnech po iowských caucusech devět států. Letos stihne během této doby primárky už jednatřicet států.

Když v roce 2000 John McCain v New Hampshiru nečekaně porazil sebevědomého George W. Bushe, měl tento kůň republikánského establishmentu osmnáct dnů do příštích primárek, aby přesvědčil voliče novou taktikou a McCaina porazil; letos by to musel stihnout za týden.

U kupčení asi zůstaneme
Po hlasování v Iowě letos nebyl čas na žádné oslavy a potlachy - všichni kandidáti odletěli ještě večer do New Hampshiru. Program, který tam měl následující den republikánský vítěz z Iowy Mike Huckabee, charakterizovali novináři jako ležérní: první mítink měl až ve čtyři hodiny a dopoledne „jen“ poskytl sedm televizních rozhovorů. Tímhle tempem sotva dohoní Johna McCaina, který ten den uskutečnil svůj již stý mítink v New Hampshiru od začátku loňského roku.

Nikdo si tedy nemůže stěžovat, že by neměl příležitost kandidáty poznat. A nikdo nemusí propadat znechucenému pocitu, že zvolení prezidenta je vykupovanou dohodou o majetku církví či o návratu Jiřího Čunka do vlády. Jiná věc ovšem je, zda ty kvality, které musí osvědčit v primárkách kandidát, jsou stejné jako ty, které jsou žádoucí v Bílém domě. Vítězstvím v kampani politik nade vší pochybnost prokáže jednu věc: že umí vést kampaň.

Tedy například, že umí přesvědčit bohaté lidi, aby mu dali peníze; že se umí pohybovat před kamerou; že umí řečnit před velkým sálem, ale i navazovat s lidmi kontakt tváří v tvář; že má instinkty politického dravce, který ví, kdy a jak zasadit zdrcující ránu protivníkovi. Zkrátka skládá zkoušku z politického marketingu a mediální komunikace. Tyto dovednosti se jen částečně kryjí se znalostmi, zkušenostmi a charakterovými vlastnostmi, které by měl mít prezident.

My jsme při volbě hlavy státu jen pasivními diváky nepříliš inspirujícího představení. Na obranu našeho způsobu volby lze ovšem říct, že je vzhledem k roli české hlavy státu příhodnější. Český prezident není šéfem exekutivy, jen jí přebírá některé důležité pravomoci. Je především rozhodčím mezi politickými stranami a má velkou moc je rozvrátit. Z toho ještě nevyplývá, že si ho strany mají taky samy volit. Faktem ale je, že k jednomu z největších politických karambolů u nás došlo, když se Špidlovo vedení ČSSD pokusilo prezidentskou volbu otevřít. Přálo si totiž výběr svěřit členské základně, ovšem pod podmínkou, že nevybere Miloše Zemana. Jak to dopadlo, na to politici dlouho nezapomenou.

Takže u toho zákulisního kupčení asi zůstaneme, a to přesto, že také ono pomíjí některé důležité předpoklady osobnosti prezidenta. Jako politické divadlo jsou ovšem americké primárky zábavnější, ale na tom, že americký zábavní průmysl dominuje světu, přece není nic nového.
Autor: