Za připomenutí však stojí, že jsme si počátkem sedmdesátých let z toho čísla dělali hořkou legraci: že do roku 1968 symbolizovalo, kdy ruské tanky přijedou zase, a teď – tedy v těch sedmdesátkách – znamená, kdy zase odjedou. Jen jsme té druhé polovině nevěřili jsouce přesvědčeni o tom, že co Rusák jednou schvátí, to už nikdy nenavrátí. Leč ejhle, přesně dle předpovědi Ivani roku 1991 odtáhli.
V Polsku se v té době bavili žánrově podobným vtípkem o tom, kdy nastane konec komunismu: až budou tři papežové za rok a ten třetí bude Polák. Konec bolševického panství se zdál stejně utopický jako to, že by se po více než 450 letech ryze italských vládců Vatikánu stal papežem zrovna Polák, a to ještě jako třetí v kalendářním roce. Ovšem pak přišel rok 1978, v srpnu zemřel Pavel VI., za měsíc po něm i Jan Pavel I. a kardinálské konkláve si do nejvyššího církevního úřadu zvolilo Karola Wojtyłu – a začaly se dít věci.
Tohle všechno mohu odpřisáhnout na holý pupík, protože si to dobře pamatuji. Nemohu se však podobně zaručit za pravost slov litoměřického probošta (1453-55) Jana Papouška ze Soběslavi, že v české zemi opět nastanou šťastné časy, až se najdou ostatky Anežky Přemyslovny, ztracené v chaosu husitských válek – což bývá moderně interpretováno ve smyslu „až bude Anežka svatořečena“ (existence ostatků je pro svatořečení nezbytnou podmínkou). Toto proroctví údajně zaznamenal kněz a historik Tomáš Pešina z Čechorodu (1629–1680), leč musím dodat, že jsem v Pešinově díle žádnou takovou pasáž nenašel (ale to nemusí znamenat nic víc, než že jsem hledal nedostatečně).
ABPOPA. Loď, která před 107 lety měla přinést svítání nových časů |
K čemuž ještě zbývá dodat, že Anežek bylo v přemyslovské dynastii více, takže upřesňuji, že se Janu Papouškovi a Tomáši Pešinovi (a mně) jedná o dceru krále Přemysla Otakara I., jež se narodila pravděpodobně v roce 1211 (mohl to být ale i rok 1205, nebo nějaký rok v tomto rozpětí), a to 20. nebo 21. ledna, pročež byla pokřtěna latinským Agnes po Anežce Římské, jejíž připomínka připadá právě na 21. 1. Během na svou dobu dlouhého života (zesnula 2. 3. 1282) byla mj. abatyší jí založeného kláštera na Starém Městě (a zejména je to tedy jiná Anežka než její teta Anežka Přemyslovna, abatyše Jiřského kláštera na Pražském hradě).
Anežčino svatořečení bylo ovšem výsledkem dlouhého procesu. Za života si vydobyla velké zásluhy o církev v Českém království: založila v Praze dvojklášter klarisek a minoritů, při tomto klášteře založila i špitál a k němu rovnou i špitální bratrstvo starající se o nemocné, později povýšené na Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou. Podle legend vykonala za života i posmrtně i řadu zázraků (zázračným jablkem uzdravila manželku bohabojného rytíře, chudé dívce poskytla prostředky na to, aby se mohla vdát aj.). Proto o její svatořečení žádala již její prapra…neteř Eliška Přemyslovna a po ní další vysocepostavené osoby, leč neúspěšně, v pozdější době do velké míry právě kvůli absenci ostatků.
Nicméně se kardinálu Bedřichu Schwarzenbergovi ve druhé polovině 19. století podařilo alespoň to, že ji papež Pius IX. skoro přesně před 150 lety (28. 11. 1874) jako předstupeň svatořečení blahořečil. Když pak byly v r. 1952 ve Španělsku nalezeny i její ostatky (dolní čelist), nestálo již prohlášení Anežky Přemyslovny za svatou kromě zdlouhavosti takového procesu nic v cestě.
A ať už je to s Anežčinými zázraky (a čelistí) jakkoliv, je faktem, že svatořečení Anežky Přemyslovny (12. 11. 1989) předcházelo Sametové revoluci ani ne o týden, a jestli to byl její další zázrak, to si musí přebrat každý sám.
Hlavně se mi však nějak zdá, že po 35 letech bychom již v té tvorbě šťastných časů spíše než na zázraky a dotace měli spoléhat především na vlastní přičinění.
