Fakt je, že se kniha nečte snadno, už proto, že je strašně tlustá (610 stran) a bolí od ní ruce. Ano, a jsou tam úseky, které trochu nudí, protože popisují denní rutinu političky, ale jiné jsem četla skoro jako detektivku.
Mezi ně patří například kapitola, v níž autorka líčí téměř hodinu po hodině jednání summitu NATO v Bukurešti, na němž se v roce 2008 rozhodovalo, jestli Aliance nabídne Ukrajině a Gruzii možnost vypracovat akční plán členství a získat tak zvaný MAP status. To je poslední (byť ne úplně krátkodobá) fáze přistoupení, o které Ukrajina a Gruzie žádaly.
Například Amerika vedená tenkrát Bushem mladším byla rozhodně pro, a ne sama. Merkelová a francouzský prezident Sarkozy však nesouhlasili. Proč? Bývalá kancléřka vysvětluje svůj postoj tím, že nepovažovala za dobré ignorovat postoj Ruska jako jaderné mocnosti a člena Rady bezpečnosti OSN.
KLAUS: Merkelová a svoboda? Na co bývalá německá kancléřka ve svých pamětech zapomněla |
Podle Merkelové nemělo přijetí nového člena přinést bezpečnost jenom pro něho samotného, ale i pro NATO. Postoj Ruska dával Putin už několik let najevo a bylo tu nebezpečí, že by využil mezidobí, kdy Ukrajina ještě není přímo uvnitř NATO, a rozpoutal by konflikt.
S Putinem Merkelová komunikovala (mluvil prý německy lépe než ona rusky) stejně, jako komunikovala s ostatními hlavami států, tedy i neformálně, ba s tykáním. Z jejího textu nicméně od začátku vystupuje i vědomí jeho záludnosti, které se napřed projevovalo jen drobnostmi, jako byly třeba záměrné pozdní příchody na jednání tak, aby na něj musel politik jiného státu dlouho čekat. (Možná to dělal i proto, aby dal najevo, že pro něj není skutečným partnerem nikdo jiný než americký prezident.) „Věděla jsem, že mi lže,“ lze si přečíst v kapitole o Krymu v roce 2014. Ale nezviklalo to její přesvědčení, že „úkolem politiků je realisticky určit, co je možné a podle toho správně jednat“.
Chyby bývalá kancléřka přiznává, avšak ne ty, které jí vyčítá část veřejnosti. Stojí na svém, že ochota přijímat uprchlíky nebyla přehnaná a atomové elektrárny měly skončit. (Vyvrací podezření, že se k rozhodnutí o jejich odpojení odhodlala proto, aby před volbami vzala vítr z plachet Zeleným, kteří posilovali.)
Já ale nečekala, že si bude sypat popel na hlavu. Zajímalo mne její myšlení. Ona například míní, že válka proti Ukrajině nemusela vzniknout, nebýt covidu, který ztížil osobní kontakty vrcholných politiků. A připomíná Minskou dohodu, na níž se ještě stihla podílet a která měla přinést pro oblast Donbasu a Luhansku autonomii. Ale stačilo by to?
