Angličtina nám dělá v češtině zmatek

Rád bych se zapojil do diskuse o vlivu angličtiny na češtinu, která probíhá v této rubrice. Podnětem se mi stala recenze Miroslava Petříčka na knihu významného čínského básníka na poslední straně Orientace. Čínská jména přepisujeme do češtiny v zásadě foneticky a stejně činí i angličtina. Problém, který z toho vyplývá, je nasnadě. Abychom vyslovili „č“, napíšeme „č“. Aby „č“ vyslovil Angličan, musí napsat „zh“. A Čech, který neumí anglicky, tedy nevysloví básníkovo jméno přibližně „Čung“, ale „Zhung“. Tlak na anglickou transliteraci čínských jmen (tzv. pchin-jin) je silný, a lidé pracující v mezinárodním prostředí – překladatelé, VŠ pedagogové, badatelé – nepochybně potvrdí, že jeho používání je praktické. Jenže v češtině nám dělá pěkný nepořádek, způsobuje totiž, že musíme neustále přepínat mezi dvěma „kódy“ výslovnosti – a myslet na to, kdy máme nějakou hlásku či dvojhlásku číst česky, a kdy anglicky. Co myslíte, budou příští volby soubojem „oudýes“ versus „síesesdý“?