„Žádný problém!“ řekne krajan. „Budeš si dávat jablečný koláč a kafe. Apple pie and coffee. To zvládneš.“
A tak emigrant ze sebe pokaždé, když přijde do restaurace, vysype „Eplpájentkofí!“, dostane, o co si řekl, a nají se.
Po pár týdnech ale už má kvintesenciální americké pochoutky zrovna dost. Zajde si postěžovat krajanovi.
„Cos mi to poradil? Eplpájentkofí! Takovej hnus! Už ho nemůžu ani cejtit. Ať jde celá Amerika do háje!“
„Přejed ses amerického koláče, co?“ zasměje se krajan. „Hele, tak zkus sendvič se šunkou a sýrem. Ham-and-cheese sandwich. To ti bude chutnat, uvidíš.“
Mladík to zaklínadlo nabifluje, vejde do restaurace a pronese: „Hementčízendvič!“
Servírka se zastaví s propiskou nad bločkem a vysype ze sebe: „Bílý, toustový, celozrnný, bageta, bagel?“
Emigrant vyvalí oči a zasípá: „Eplpájentkofí!“
Na tenhle vtípek jsem si vzpomněla, když jsem se v jednom z řetězců proslulých dobrou kávou pokoušela objednat kafe pro kámošku, která poprvé navštívila Londýn a angličtinou nevládla.
Přišly jsme k pultu, nad kterým visel předlouhý seznam káv.
„Tak co si dáš?“
„Kafe,“ řekla kámoška.
„Jednu kávu, prosím,“ řekla jsem dívce za pultem. Nepohnula se. Stála tam s úsměvem pro zákazníky a vyčkávala. Ani neřekla „Jakou?“, tak zřejmé bylo, že musíme kávu specifikovat.
„Hm,“ obrátila jsem se na kamarádku. „Cappuccino, flat white, americano – řekni si.“
„Tak teda cappuccino.“
„Cappuccino,“ řekla jsem dívce. Ožila. „Běžné, velké, nadrozměrné?“
„Nadrozměrné,“ rozhodla jsem se kamarádce přilepšit.
„Arabica, excelsia, liberica?“ pokračovala dívka ve výslechu. „Kravské, ovčí, kozí, sójové, mandlové, ovesné?“
To už byla kámoška zmatenější než emigrant ve vtipu. „Ježišmarjá, tak ne cappuccino, stačí obyčejný kafe!“ vykřikla.
Jenže „obyčejný kafe“ v nabídce neměli. Řetězec, který se holedbal, že dokáže připravit jakoukoli kávu světa, „obyčejný kafe“ neuměl. Neuměl ani pravého českého turka, ale to bych mu odpustila, toho dnes neumějí nikde, kromě jednoho celonočního baru v Ústí (pokud ho ještě hygienik nezavřel).
Přestala jsem dívku trápit a zakoupila pro kámošku nadrozměrné cappuccino s kofeinem, kravským mlékem, cukrem a posypané čokoládou. Kamarádce ale nechutnalo o nic víc než Jihlavanka, která ji už nejmíň čtyřicet let každé ráno probouzí. Čím bohatší a globalizovanější je svět, tím víc se nedostává obyčejných věcí. A tím víc času strávíme přemýšlením, co si vlastně přejeme.
