Pan Vojtěch si mě prohlížel a otráveně se mračil, dokud jsem nepromluvila. Jakmile jsem řekla „Dobrý den, pane Vojtěchu, já jsem vaše tlumočnice“, celý se rozzářil. Prý si už spoustu let nepokecal česky.
Na schůzku s panem Vojtěchem si mě pozvala sociálka. Před šesti týdny byl nalezen, jak sedí na obrubníku rušné ulice v Hackney, v ruce drží holuba a neznámým jazykem ho o čemsi urputně přesvědčuje. Holub prý se tvářil odevzdaně, ale i tak jakási kolemjdoucí usoudila, že ho pan Vojtěch týrá, a zavolala policii.
Měl velké štěstí – teda pan Vojtěch, o holubově dalším osudu jsem nezjistila nic. Odvezli ho na oddělení pro duševně choré, tam ale pobyl jen pár hodin. Lékaři rozhodli, že není nebezpečný sobě ani jiným, jen se o sebe neumí postarat, a tak skončil v tomhle domě. Má tu ložnici, vlastní koupelnu, mikrovlnku, televizor… a 24 hodin denně někoho, na koho se může obrátit, kdyby si s něčím nevěděl rady.
(A ne, ani v Anglii není běžné, že se o člověka z ulice tak hezky postarají. Jak říkám: pan Vojtěch měl štěstí.)
Teď si zavolali mě, abych se ho zeptala, jestli je tu spokojený, a pokud ne, co dalšího by pro něj mohli udělat.
„Líbí se vám tu?“ tlumočila jsem.
„Jo, moc,“ kývl pan Vojtěch.
„Máte tu všechno, co potřebujete? Jídlo vám chutná? Jste spokojený s péčí, kterou vám tady poskytují?“
„Jo, jo, všechno je dobrý, řekněte jim, že moc děkuju,“ zodpověděl pan Vojtěch každou otázku.
„Určitě vám nic nechybí?“ zkoušela jsem to znovu.
„Ne, nic mi nechybí, jsem spokojenej,“ trval pan Vojtěch na svém.
Sociální pracovník a pečovatelka pokrčili rameny a řekli, že teda fajn.
Pan Vojtěch, který samozřejmě může dům opouštět, kdy se mu zamane, jen to zatím ještě neudělal, prohlásil, že mě doprovodí k autobusu. Počkala jsem, až se převleče z pyžama, a vyšli jsme ven.
Jak získat skvělé sousedy a jak prospěšná je politika vzájemného neútočení |
Sotva za námi zapadly dveře, spustil pan Vojtěch: „Je to hrůza! Hrůza! Celej barák smrdí, koupelna špinavá – a to mejdlo, co mi dali, tekutej hnus! Co tady vařej, to se nedá žrát, a místo kuchyně – mikrovlnka! To mě chtěj zabít těma paprskama? A furt něco brebentěj, třesky plesky, třesky plesky, copak se nemůžou naučit česky? Hrůza, fakt!“
Lidí jako pan Vojtěch jsem potkala mraky. Mnozí se na rozdíl od něj dovedou o sebe postarat. Ale všichni jen kývají, že ano, jsou moc spokojení, dokud nezmizí z doslechu lidí, kteří by jejich problémy mohli vyřešit. Teprve pak si postěžují – člověku, který s tím nemůže udělat nic.
Ale nebudu si na pana Vojtěcha stěžovat. Měla jsem trochu strach, že – když je po čase zas venku na ulici, pokusí se chytit holuba a povyprávět mu, jak hrozný je život v téhle zemi. Ale neudělal to.
