Koucký patří už řadu let k naší architektonické špičce, je rovněž respektovaným urbanistou a dlouholetým pedagogem na Fakultě architektury ČVUT v Praze.
V minulých letech cenu získali Zdeněk Fránek, Stanislav Fiala, Petr Hájek, Petr Stolín, dvojice Ladislav Kuba a Tomáš Pilař, loni pak Ivan Kroupa. Jde tedy vesměs o renomované osobnosti, ověnčené řadou prestižních cen, většina z nich působí také pedagogicky.
Roman Koucký se narodil v roce 1959 v Plzni. Nejprve se vyučil truhlářem, pak studoval na plzeňské stavební průmyslovce, poté na Fakultě architektury ČVUT v Praze, kde měl štěstí, když mohl svůj diplomní projekt kreslit v ateliéru Věkoslava Pardyla, jedné z mála osobností, které jsme si jako studenti v éře tzv. normalizace vážili.
Stavba měst
Po škole nastoupil do Projektového ústavu hlavního města Prahy. Už tehdy patřil mezi výrazné osobnosti; spolu s přáteli založili spolek Zlatí orli, který vyvíjel různé aktivity, pořádal například přednášky architektů a teoretiků, jež z politických důvodů nesměli oficiálně vystupovat.
V roce 1991 si založil vlastní projekční ateliér, později začal učit na Fakultě architektury a léta rovněž působí na Institutu plánování a rozvoje. Vedle návrhů staveb se věnuje také urbanismu, i když sám ten termín považoval po panelákové éře za zkompromitovaný a razil spíše historický termín Stavba měst.
Deset „nej“ české architektury 2023. Měl jsem radost z každé veřejné stavby, říká autor ročenky Pavel Nasadil |
Koucký se svými spolupracovníky získal v devadesátých letech hned dvě hlavní ceny v soutěži Grand prix architektury, kterou pořádá každoročně sdružení Obec architektů. V jejím druhém ročníku (1994) to bylo za sběrnu surovin a čistírnu odpadních vod v Horním Maršově, což byl dřevěný pavilon se zvlněnou střechou, citlivě zasazený do krajiny, o čtyři roky později pak za rekonstrukci domu známé teoretičky fotografie Anny Fárové ve Slavonicích, kde osobitě propojil historické prvky s novodobou betonovou strukturou.
Asi nejznámějšími Kouckého díly jsou však jeho originální mostní konstrukce. Tyto realizace vyšly z architektonických soutěží. Dnes už takřka ikonickou realizací a symbolem Ústí nad Labem je Mariánský most z roku 1998, jehož stavba s mostovkou, nesenou lany z mohutného pilíře, však vyvolávala řadu kontroverzí, zejména mezi konstruktéry. Ze stejné doby je i Dlouhý most přes Vltavu v Českých Budějovicích, což je ocelová visutá konstrukce s organicky tvarovanými otvory, odlehčujícími stěny.
Prahu pak obohatil v roce 2014 Trojský most přes Vltavu, což je pro změnu oblouková konstrukce. I tentokrát byly kolem stavby kontroverze ohledně překročení rozpočtu, na druhé straně získalo město výrazné architektonicky i technicky unikátní dílo, jež je výraznou dominantou Trojské kotliny.
Nekompromisní diskutér
Z dalších staveb bych připomněl Integrovanou školu technickou a ekonomickou v Sokolově, kde si Koucký pohrál s matematickým motivem buněk tzv. Voroného diagramu (teselace), dále hotel a úpravu náměstí ve Slavonicích, bytový dům ve Šternberku ad.
Koucký vytvořil rovněž řadu územních plánů pro různé pražské lokality a další města. Má výrazný podíl na velké týmové práci: přípravě pražského Metropolitního plánu, tomuto tématu se věnoval dlouhá léta. Napsal rovněž několik odborných i populárně naučných publikací, z nichž doporučuji knížky Úřad kreátora, Elementární urbanismus nebo Metropolitní rozhovory.
MACHALICKÁ: Taškařice s mostem. Nejde ani tak o jiřičky jako neschopnost smysluplně plánovat |
Roman Koucký je skutečně výraznou osobností současné domácí scény. Znám ho rovněž jako nekompromisního diskutéra. Sám jsem se s ním před časem dostal do sporu o prostor za hotelem Intercontinental při Pařížské ulici v centru Prahy (dnes náměstí Miloše Formana). Já tu volnou plochu považoval za správnou protiváhu mohutné brutalistní budovy a doporučoval ji nechat nezastavěnou, Roman měl tehdy přesně opačný názor.
Takové debaty jsou však běžné a jde o jediný případ, kde se naše názory rozcházely. Považuji ho za mimořádnou osobnost a jsem přesvědčen, že titul Architekt roku je ve správných rukou.