Dovolilo se, aby se zboural hotel Praha a to úplně zbytečně, dodnes je na jeho místě jen zarostlá parcela, k zemi šla telefonní ústředna v Dejvicích, areál bývalé telekomunikační ústředny na pražském Žižkově a nakonec po marných bojích i Transgas. Jaká asi prosklená uniformní kostka nebo bezzubý developerský projekt vyroste místo něj? Zpečetěné to mají i další stavby, třeba kulturní dům Eden architektů Hany a Dalibora Peškových ve Vršovicích.
O jiné se vedou spory a jejich průběh má pokaždé podobný scénář, památkáři jsou proti, ale nakonec to magistrát povolí. Jako v případě administrativní budovy Vojenských staveb v předpolí Nuselského mostu. Majitel objektu postaveného v letech 1973-1982 ve stylu pozdního brutalismu usiloval o demolici a výstavbu nového domu, památkáři nesouhlasili.
Jáma po Transgasu a jiné. Ukázkové případy, jak stát ustupuje soukromým developerským zájmům |
Nakonec magistrát demolici povolil, ale po protestech nejenom odborné veřejnosti se zatím nekonala. A přitom zrovna tato budova je perfektně včleněná do okolní zástavby, respektuje její tvarosloví, tím se zpravidla architekti brutalistních staveb nenechávali omezovat. Vizualizace nového projektu neurazí, ale ani neoslní. Na otázku, proč bourat, nechť si každý odpoví sám.
Kdepak husákovská normalizace
Brutalistní architektura je veřejností vnímaná kontroverzně, není líbivá, ale je to výrazné výtvarné gesto, dokáže ohromit svým velkorysým zacházením s veřejným prostorem, který byl za minulého režimu až marnotratně k mání, dnes chce každý developer hlavně generovat zisk a využít každý metr. U nás je tento styl spojovaný s hnusem husákovské normalizace, ale to je scestné, protože brutalismus vznikl ve Francii počátkem padesátých, vyšel z tvorby modernistických architektů, jako byl Le Corbusier a další.
U nás se v té době sekaly sídliště podle sovětského vzoru a ve stylu sorely, zatímco západní architekti experimentovali s různými povrchy a materiály. Byl to především železobeton a jiné surové materiály a surový beton – beton brut také dal jménu tomuto směru. Brutalismus tedy k nám dorazil se značným zpožděním až v šedesátých letech a rozvinul se až v dalším desetiletí a tak za normalizace zrodil výjimečné stavby. Jistě i proto, že režim se znovu opevňoval a chtěl ukázat, jak velkolepě staví.
Symbol města, které vstalo z trosek
V západní Francii na pobřeží Atlantiku v přístavu Royan stojí úchvatná ukázka brutalistního stylu, která bere dech. Je to Église Notre-Dame de Royan a vidět tento kostel na fotografiích zdaleka nestačí, tahle architektura se musí vidět na vlastní oči. Je pravda, že když jsem ho před lety viděla poprvé, měla jsem pocit, že je to stavba až přemrštěně naddimenzovaná, hrubá. Ale bližší seznámení s ní každému změní názor. Ve své drsnosti je nádherná, moderní, i když inspirovaná gotickými katedrálami, vysoká, štíhlá a přece robustní.
Jak chránit kvalitní architekturu aneb Brutalismus - kam s ním? |
Royan byl za války součástí atlantického valu a měli ho v rukou Němci, v lednu 1945 byl z pětaosmdesáti procent zničen spojeneckým bombardováním. Tehdejší kostel, pseudogotický Notre-Dame, stejně jako mnoho jiných budov, zůstal v sutinách. Vznikl projekt nového kostela, jeho autorem byl architekt Guillaume Gillet, který spolupracoval s inženýry Bernardem Laffaillem a René Sargerem. Styl stavby určilo technické řešení, síla formy je jedinečná, výška impozantní a stavba stejně jako v gotice promyšleně střídá pilíře a vitráže.
Budova vznikla za tři roky a v roce 1958 byla vysvěcená. Gillet dokonale splnil přání tehdejšího starosty Maxe Brusseta, který údajně řekl, že chce, aby Royan nebyl ležícím městem, ale městem, které stojí vysoko. A dodal: „Pozdvihněte ho siluetou kostela.“
A chrám je i dnes symbolem města, které znovu vstalo z trosek, připomíná velkou loď se stožárem – zvonicí, která má padesát šest metrů. Tu už žádná bouře nesmete, je to převratné řešení, má v sobě i teatrálnost, i transcendenci. Interiér rovněž, v něm ještě rafinovaně fungují vitráže. I zde Gillet našel rovnováhu mezi modernitou a tradicí.
Jedinečný urbanistický celek
Royan je vůbec pozoruhodné město, jeho rekonstrukce nebo spíš stavba nového města v padesátých letech se pod vedením hlavního architekta a urbanisty Clauda Ferreta inspirovala brazilským stylem Oscara Niemeyera a vznikl jedinečný urbanistický celek. Postavily se veřejné i obytné budovy v lehkém, dynamickém a prosvětleném provedení, třeba ústřední tržiště odvážně zaklenuté tenkými železobetonovými plachtami.
Skvělá architektura se v ČSSR prosadila navzdory bolševikovi. A dnes je na odstřel |
Na tom všem je ale zajímavé, že ti, pro které se stavělo, byli z nového, progresivního stylu nadšení a nová výstavba znamenala i přísun nových obyvatel, třeba z Bordeaux a jiných větších měst. A žádné zdrcující kritiky se nedočkal ani nový kostel. Naopak. To u nás, to by bylo remcání a každý jouda, co bydlí v domku, který navrhoval pes a stavěla kočka, by hned věděl, co je špatně. Inu, jiný kraj, jiný mrav.
