Od počátku milénia a nejspíš už i od devadesátých let po pádu komunismu se u nás celkem nemilosrdně bourají veřejné stavby, které vznikaly v době totality. Je paradoxem, že dnes jsou památkově hájeny ty, které jsou spojené s nástupem diktatury po roce 1948 a jejich značně ohavný styl socialistický realismus nikdo nezpochybňuje. Na odstřel je především tvorba sedmdesátých a osmdesátých let a přitom jde často o špičkovou architekturu srovnatelnou se světem, o jejich další výtvarné výzdobě ani nemluvě.
V kinech nyní běží dvouhodinový dokument s poněkud slovníkovým názvem Architektura ČSSR 58-89, který podle námětu Vladimíra 518 natočil režisér Jan Zajíček. Snímek je cenný hned z několika důvodů. Především sleduje poválečnou architekturu v obou našich zemích - v Česku a na Slovensku, vidí její tvůrčí provázanost a zároveň dokáže výmluvně odstínit odlišnost poměrů, vztahy, pocity a vlastně i vzájemné řevnivosti.
A mimo jiné postihuje i důležitou emancipaci slovenských architektů. Jak známo v Československu panovaly různé podmínky i v krajích, to, co prošlo v jedné části země, v jiné nepřicházelo v úvahu, to byla bolševická specialita.
Věrchuška to architektům osladila
Tvůrcům se rovněž podařilo vyzpovídat řadu významných žijících architektů, dnešních osmdesátníků i devadesátníků, a i díky nim odkrýt absurditu systému, v němž jejich skvělá díla vznikala. Byli to lidé, kteří se po uvolnění v závěru šedesátých let, kdy zažily určitou svobodu, opět dostali do klatby.
Jáma po Transgasu a jiné. Ukázkové případy, jak stát ustupuje soukromým developerským zájmům |
Pro nepamětníky je hodně složité pochopit, jak fungoval mechanismus, v němž třeba bolševický vládce Peter Colotka (předseda vlády SSR) umožnil architektovi Štefanovi Svetkovi nejenom stavět velkorysý projekt, ale nechal na něm i výběr spolupracovníků, kteří byli i režimem proskribovaní.
Ostatně sám Svetko nebyl pro režim přijatelný, stavěl pro komunisty, ale nesměl být při inauguraci své staveb, což je pro architekta značné trauma. Jak také zaznělo, bolševik se chtěl předvést, ale nemohl si dovolit povolat k tomu neumětele a riskovat průšvih. Tak si vybíral nejlepší, ale osladil jim to.
Pracovní život za normalizace byl plný úhybných manévrů a skutečně nemohli všichni přejít do disentu, tito lidé prostě chtěli dál dělat svoji profesi a ani nebyli členy KSČ a velmi složitě si vydobývali prostor. Třeba architektonický tandem manželé Machoninovi neprošli po roce 1968 prověrkami, nemohli být ve znormalizovaném svazu architektů, takže se nedostali ani na otevření Kotvy, kterou projektovali.
Architektonická road movie Jana Zajíčka. Slovenští odborníci byli odvážnější než Češi, říká režisér |
Geniální architekt Hubáček dostal Perretovu cenu a režim mu ani nedovolil, aby si ji jel převzít. Nebo liberecký SIAL, jedinečná líheň talentů, také vznikl a fungoval v dobách totality, ale to nebyla služba nemravnému režimu, to byla služba lidem, kteří v něm museli žít.
Nic na světě není černobílé a československá architektura má mnoho výmluvných epizod, které to dokládají. Měli jsme v té době výborné architekty, kteří dělali svou práci skvěle, na koleně a za železnou oponou. Kromě toho tvůrci veřejných staveb měli de facto povinnost dát prostor dalším umělcům – sklářům, sochařům, malířům. Pochopitelně také povolávali ty nejlepší a vznikaly komponované celky na vysoké úrovni.
Pro diváka, který není obeznámený se slovenskou tvorbou, je dokument doslova zjevením, třeba projekty slovenské skupiny Val jako nerealizovaný helioport v Tatrách, to jsou vize budoucnosti, které by se mohly dnes z fleku stavět. Říkat, že jde o bolševické stavby, je demagogie. Úvodem to přesně vyjádřil Stanislav Kolíbal, když řekl: dobrá architektura je spirituální a se spiritualitou komunisti nikdy nepočítali.
Místo originálů nezajímavý průměr
V dokumentu zazněly názory řady architektů i teoretiků. A také architektů, kteří jsou dnes konfrontováni s bořením svých kvalitních a z hlediska vývoje stylu nenahraditelných staveb, ty ustupují developerským projektům nevalné kvality. Stržení Transgasu, hotelu Praha, telefonní ústředny v Dejvicích, obchodního domu Ještěd v Liberci a dalších je ostudné, ale bránit se moci peněz a fatální neschopnosti rozeznat kvalitu, kterou projevují ti, kdož rozhodují, jde opravdu ztuha.
Kvůli výhrůžce bombou museli před 30 lety vyklidit i dnes již zbouraný obchodní dům Ještěd.
Na závěr zazní povzbudivá esemeska architekta Pleskota, kterou v reakci na rozhodnutí o zbourání Transgasu napsal jeho autorovi Stanislavu Aulickému, že důležitý je princip a myšlenka, a i když ten barák nebude, tak tu už jednou byl.
To je ale slabá útěcha nad tím, že jsme zničili kvalitní stavbu a ještě se holedbáme, jak to umíme dělat lépe, jak rozumíme potřebám města a dokážeme veřejný prostor rozšiřovat. Zřejmě tím, že zničíme originální stavby a nahradíme je nezajímavým průměrem, protože přesně takové vyhlídky díra po Transgasu má.
