Desetiletý syn Alexandra Leonidoviče Zubrického přinesl obložené chlebíčky a kávu z výborného brazilského nescafe.
„A jak se vy jako člověk, jemuž vzal Černobyl domov, díváte na to, že by se měly na Ukrajině, ale v Evropě vůbec, stavět nové atomové elektrárny?“ nedalo se nezeptat. „Myslím, že se bez nich, bohužel, neobejdeme. Podívejte, co se u nás děje s ruským plynem. Takže ano, ale musí být nové, bezpečné,“ odpověděl, přestože přišel při výbuchu elektrárny o byt v Pripjati a neví, jestli mu ozáření po výbuchu Černobylu nezkrátí život.
Ukrajinec Aleksandr Leonidovič Zubrický je jen řidičem náklaďáku. Tony Blair premiérem Velké Británie. Kdyby přišel k Zubrickým na kávu, v názoru na nutnost nových atomových elektráren by se Tony Blair s hlavou rodiny shodl.
Blairův souhlas s výstavbou jaderných elektráren není osamocený. Přehodnocení odmítavého, nebo přinejmenším rezervovaného, postoje k atomové energetice se chystá napříč většinou západní Evropy. V některých zemích mělo jádro dveře otevřené stále. Francie, světový lídr v této oblasti, dnes vyrábí čtyři pětiny elektrické energie v těchto elektrárnách. Na Černobyl nesmíme zapomenout a následky havárie nelze zlehčovat. Ale kdyby se například na automobilismus pohlíželo jako na jadernou energetiku po dvacet let staré katastrofě na Ukrajině, tak bychom už auta dávno zakázali.
V dohlédnutelné budoucnosti, tedy nejméně v příštích dvaceti letech, se bez jaderné energetiky nejen neobejdeme, ale budeme muset připustit její další rozvoj. Ve světě, v Evropě i v České republice.
Musí to samozřejmě být jaderné elektrárny nové generace, bezpečnější, ale i ekonomičtější. Spolu s jadernou energetikou je třeba rozvíjet i všechny další způsoby výroby elektřiny. Evropa a Západ vůbec jsou energeticky zcela nesoběstačné. Jaderná energetika není řešením. Ale je jednou z cest, jak toto řešení v budoucnosti najít.
Diktafon byl ještě puštěný, ale rozhovor, alespoň ta část, která měla šanci se vejít do novin, skončila.
