Smutně dojemná konverzace se odehrála pod facebookovým odkazem na článek Srdečné pozdravy z Vidlákova od Jána Simkaniče.
Honza, který se během let organizování Křišťálové lupy a dalších internetových aktivit překvapivě vyvinul ve výborného esejistu, v něm lká nad estetickou tragédií fotografie našeho prezidentského páru, pořízenou u příležitosti předávání maturitního vysvědčení slečně První slečně. Pravděpodobně víte, o jaké fotografii jde řeč, neboť se šířila sociálními sítěmi jako lavina. Pan prezident na ní vypadá, jako kdyby se pokoušel strávit celý květák, a jeho paní jako kdyby mu ho právě dovařila.
Ján ve svém textu tvrdí, že tato fotografie symbolizuje veškerý nevkus české současnosti, „ponožky v sandálech, neschopnost správně držet v ruce nůž a vidličku, jedinečné české pikolko a recepty Ládi Hrušky“ a tak dále, a všechny komentáře u textu zaujímají jednu z obou klasických poloh kritizování nedostatku elegance pana prezidenta. Ta první by se dala zformulovat do výkřiku „tenhle mě nereprezentuje!“, druhá (a pro ty, kdo si v ní libují, mohl být Simkaničův text Starým zákonem) „bohužel nás reprezentuje, protože jsme takoví, jsme národ vidláků“ s jasně slyšitelným podtextem „já takový nejsem“.
No a v tu chvíli do diskuse vstoupil další skvělý esejista, Petr Koubský, jenž se – autenticky deprimován – přiznal k tomu, že se součástí Zemanova národa vidláků cítí. „Je to článek o nezměnitelném a niterném buranství a neschopnosti jisté skupiny obyvatel, k níž patří jak prezident, tak já (a několik milionů dalších),“ napsal a v dalším komentáři zmínil čáru, za kterou spolu se Zemanem stojí a již nedokážou překročit. Zdá se, že tím myslí čáru mezi generacemi a že Simkanič je dle Koubského na její správné straně, protože je mladší a sluší mu oblek. Chci říct, že stojím na stejné straně čáry jako Koubský, ale nestydím se za to. Jednak se domnívám, že každý máme fotky, na kterých vypadáme lépe a na kterých hůře, a že to o nás nic nevypovídá. A že o národu to nevypovídá vůbec nic, i když jsme zrovna prezident. Způsob, jak se oblékáme a jaký důraz klademe na to, jak působíme na okolí, o nás mluví, ale dbalost o zevnějšek (o povrch) je mnohem méně důležitá nežli morálka a inteligence – nejchytřejší a zároveň nejhodnější člověk, se kterým jsem se znal, vlastně trochu smrděl.
Je to jako s předmětným textem. V emotivním závěru Simkanič tvrdí, že „obrazy jsou zrcadla, která umí mluvit“. Je to krásná kudrlinka, ale – Honzo, promiň – co je to za blbost? Jistě, z fotek se často stávají symboly, ale žádná fotka ještě nedokázala zachytit složitost jakéhokoli problému, jen povrch věci v konkrétním momentu času. Fotky nemluví. My mluvíme za ně. A já myslím, že o téhle konkrétní by se například dalo říci, že zrcadlí, že možná nejsme tak sexy jako jiné národy, nejsme tak elegantní, že nemarníme energií udržovat na tváři úsměv, i když se tak třeba necítíme. Ale že jsme zatím kultura natolik prostupná a demokratická, že se Zemani, když jsou dost schopní, chytří a obratní, mohou dostat na vrchol. I když smrdí květákem.
