Nadcházející víkendový sněm rozběhl v ANO 2011 řadu procesů a vzbudil spoustu očekávání, jako kdyby šlo o standardní politickou stranu. Z mediálních obrazů se zdá, jako kdyby na další politiku ANO či vlády mohlo skutečně mít nějaký vliv, kdo bude prvním místopředsedou či jaké bude složení předsednictva. Nebude – a to nikoli vinou delegátů ani zvolených reprezentantů.
Jakkoli se to připomíná stále dokola, je nutné vnímat, kdo že to vlastně bude mít sněm. Ačkoli se ANO 2011 běžně samo označuje za hnutí a ačkoli toto slovo sympatizanti, novináři i političtí protivníci nekriticky přejímají, situace je komplikovanější. Z mnoha důvodů totiž o žádné hnutí nejde. Nevzniklo společenským tlakem zespoda. Nešlo o zpočátku nekoordinované společenské vzepětí, jemuž by se teprve časem někdo postavil do čela.
Ani další znaky politických hnutí u momentálně nejpreferovanější politické síly nenajdeme. Z tohoto úhlu pohledu o žádné hnutí nejde a reprezentanti těch skutečných (či společenští vědci, kteří se tomuto fenoménu věnují) se mohou oprávněně cítit pobouřeni, slyší-li a čtou-li zprávy o dění v „hnutí“.
Na druhou stranu ale velký, rychlý a už téměř dva roky trvající úspěch Andreje Babiše a jeho uskupení nevysvětlíme nákupem velkého a vlivného novinového vydavatelství a náborem společenských elit. Nejlépe a nejvěrohodněji se mu podařilo tématizovat a následně reprezentovat reálně pociťovaný společenský problém – až zoufalou neefektivitu politického systému a fenomén korupce. Nebylo to tak, že by takové téma Babiš společnosti vnutil, on jen naslouchal a shodou okolností se stal věrohodným reprezentantem alternativy. Takto vnímáno by o hnutí šlo – nicméně je to pouze jeden z rysů, a to ještě ne rozhodující.
Z (ne)milosti jednoho člověka
Ne každé sebeoznačení je nutně pravdivé – i kdyby třeba současný premiér o sobě na billboardy psal, že je charismatický lídr, i kdyby to o něm tvrdili jeho spolustraníci a novináři, stále by to pravda nebyla. Možná by se v něj i působením těchto slov mohl časem proměnit, ovšem příliš pravděpodobné to není. Podobné to je s ANO. Ostatně, kdyby skutečně šlo o hnutí, o jeho budoucnosti by nerozhodovaly sjezdy, ale tlak společenských skupin, jež hnutí reprezentuje.
Pozornost, kterou sjezdu média a politická scéna věnují, dokazuje, že k ANO stále přistupujeme jako ke klasické straně, že nejsme schopni vnímat jeho zcela odlišný charakter. Ve stranách totiž sjezdy skutečně (alespoň občas) rozhodují. Nicméně ANO nejenže není hnutím, nejde ani o klasickou politickou stranu – a vnímáme to nejenom v posledních týdnech, ale od začátku jeho existence.
V normální straně by se totiž (s výjimkou výjimečných či krizových situací) nemohlo stát, že se ministrem stane politikou a veřejnou sférou nepolíbený manažer. Ve straně by nemohla být ministryně, jež je současně poslankyní, bez fatálních následků vyhozena z vlády vlastním předsedou tak nevkusným způsobem, jaký jsme viděli u končící ministryně spravedlnosti. Ve straně bychom pozorovali nemalé napětí, kdyby začalo být vidět nenaplňování volebních slibů, jako je to v současnosti třeba s nelepšícím se výběrem daní. Ve straně se nemění přední reprezentanti, tváře z předvolebního plakátu, z (ne)milosti jednoho člověka.
Z těchto a řady dalších dokladů vidíme, že ANO prostě stranou není, a že tedy není sebemenší důvod předpokládat, že by víkendový sjezd měl být v něčem zajímavý, důležitý či přelomový. Možná že se ve stranu časem změní – v hnutí ne. Pokud by k tomu skutečně došlo, třeba nepravděpodobnou vzpourou poslaneckých tváří, bude se již jednat o něco úplně jiného než dosud.
Dosud stačily přísliby
Zatím Andreji Babišovi a jeho nejbližším spolupracovníkům všechno prochází – nedokonalá forma je voliči promíjena výměnou za příslib lepšího obsahu. Za příslib, ne za lepší obsah, ten zatím nevidíme – která část politiky vykonávaná ministry za ANO zaznamenala dramatické zlepšení? Výběr daní, správa státního majetku, čerpání evropských dotací, obrana země, ochrana životního prostředí, stavba dálnic a dopravních koridorů? Ačkoli je ve všech těchto oblastech politický výkon přinejlepším průměrný, voličům a vlivným společenským elitám to zatím nevadí.
Bez většího povyku a pozdvižení prochází i vážně míněné (byť, doufejme, nereálné) návrhy Radmily Kleslové, o kterých mluví představitelé ANO, aby bylo jednání sjezdu uzavřené pro média. Kdyby cokoli takového navrhla před lety ODS či ČSSD, nit by na nich nezůstala suchá. Z nedávného rozhodnutí Ústavního soudu dokonce víme, že nás má zajímat i vnitřní dění uvnitř politických stran, neboť to prý má vazbu na demokracii. Co ale s ANO, když to strana není? Platí to na něj také?
V genetickém kódu ANO je vepsána firemní štábní kultura Agrofertu, kdy o všem rozhoduje majitel. Krev není voda a geny nepřepíšeme, nemáme-li stvořit novou osobu. Smiřme se s tím, že vůle Andreje Babiše je pro ANO zákonem a nezmění na tom nic sněmy ani poslanci. Je to závažná výzva pro celý demokratický politický systém.
