Defektnost této úvahy tkví v tom, že o moci médií mluví hlavně ti, kteří by moc chtěli mít, aby ji používali ve svůj vlastní prospěch. Jde o uvažování z té druhé strany, vedení seriózních médií si je vědomo vlivu, nikoliv moci, a především odpovědnosti. A ti, kteří s médii zacházejí jako s mocí, často na to selhání sami doplatí. Třeba někdejší generální ředitel TV Nova Vladimír Železný.
Digitální revoluce
Jen člověk skutečně neznalý věci může přisuzovat médiím rozhodovací moc. Média mají nepochybně vliv a jeho intenzita je závislá na různých parametrech. Už několik let studentům vyprávím příběh z přelomu let 1997–1998, z doby, pro kterou se vžilo označení sarajevský atentát. Václav Klaus musel tehdy odstoupit z funkce předsedy vlády, když se proti němu vzbouřila část vlastní strany. Ještě nedlouho před vzpourou měl Václav Klaus řadu médií na své straně, po vzpouře ale po něm šla prakticky všechna, vytrvale až do předčasných voleb v červnu 1998. Nikdo mu mnoho šancí na slušný volební výsledek nedával.
Tehdy jsem na novoročním večírku lidovců uzavřel sázku s Josefem Luxem o pět litrů skotské whisky, že Václav Klaus dostane ve volbách více než 20 procent hlasů. On tipoval významně pod deset procent. Václav Klaus skutečně nakonec dokázal nepřízeň médií eliminovat a získal neuvěřitelných 28 procent hlasů. Výsledkem pak byla opoziční smlouva, na níž se dohodl právě s Milošem Zemanem. Josef Lux mi pak výhru předal na ministerstvu zemědělství.
ČTĚTE TAKÉ |
Od té doby uběhlo už 15 let, během nichž přišla digitální revoluce, která významně změnila poměry na mediální scéně, přestože některé reálie–Miloš Zeman, Václav Klaus – zůstávají. Byl to věk před masovým nástupem informačních technologií a její hlavní platformy – internetu. V roce 1998 jsme měli v zásadě dvě televizní zpravodajství, přičemž jen Televizní noviny TV Nova sledovalo až 3,5 milionu diváků oproti současnému průměrnému 1,8 milionu (rozpětí je dnes ovšem velmi široké, od jednoho milionu do dvou), tištěných deníků se prodávalo 1,9 milionu kusů denně (nyní 1milion denně) a kromě časopisů a rádií žádná jiná relevantní média neexistovala.
Informace byly koncentrované do mnohem menšího počtů zdrojů a intenzita jejich zásahu na voliče byla mnohem, ale mnohem silnější. Václava Klause ale ani tehdy nezlomila. Spíš než analýza médií poskytnou vysvětlení sociologické rozbory, zkoumání psychologie davu a především zkoumání společenských nálad.
Za předpokladu otevřeného přístupu do médií, což teď oba kandidáti na prezidenta měli, stejně jako tenkrát Václav Klaus, není vymývání mozků reálně možné a nikdo rozumný si to ani nemůže myslet. Rozhoduje dobré nastavení témat, která najdou odezvu ve společnosti. Karel Schwarzenberg jich kromě své osobnosti mnoho neměl, zatímco Miloš Zeman většinu oslovil.
Nepřijatelný způsob cesty na Hrad
Druhé kolo kampaně bylo až do čtvrteční televizní debaty 17. ledna věcně víceméně přijatelné. Tam ale poprvé zazněla nešťastná slova o Edvardu Benešovi, která přihrála Miloši Zemanovi a jeho lidem trumf, s jehož pomocí se prolhali až do vítězného konce. Své už měli nahráno v podobě jistých hlasů sociálně nespokojených voličů. Ne tak svojí vinou se do kampaně vložil Václav Klaus jr., který jako první rozehrál národnostní kartu obchodním dopisem, kde si utahoval z Karla Schwarzenberga, pak to ale rozjel ve velké parádě.
Do té doby byl ale vesměs klid a rovnováha sil i médiích. Konečně i v Lidových novinách dostávali oba kandidáti každý vždy po jedné zpravodajské straně, v komentářích byla u některých autorů zřejmá sympatie ke Karlu Schwarzenbergovi, ale vycházely vůči němu i velmi kritické komentáře. Ještě v sobotu týden před druhým kolem dostali oba kandidáti stejný prostor k velkému rozhovoru, mezitím si ale v pátek 18. ledna na Primě přisadila Livia Klausová s lidsky nepřijatelným prohlášením o přání, aby její nástupkyně v nijak institucionalizované pozici první dámy mluvila česky. A už to jelo. Miloš Zeman a jeho lidé vycítili, že tady mají prostor, a tvrdě nastoupili.
Těžko říct, zda tento moment byl pro jeho zvolení rozhodující, ale určitě to byl ten nejméně přijatelný způsob, jak se na Hrad dostat. Rozsévat společenskou nenávist a národnostní vášně je právě po zkušenosti s německým nacismem zločin. S těžkou sociální situací, která v Německu ve třicátých letech byla, totiž přišel recept národního socialismu, který vyústil v ostrakizaci Židů, válku a následnou masovou likvidaci jednoho národa. Každý vzdělaný člověk musí mít toto memento na paměti, než se do nacionalistické rétoriky pustí.
To je také vysvětlení, proč se druhý týden druhého kola kampaně zpravodajství, alespoň v Lidových novinách, neslo v takzvaně protizemanovském tónu. Postavili jsme se proti lži a šíření nenávisti a primárně nešlo o podporu toho či onoho kandidáta. Nešlo o prosazování moci, ale o postavení se zlu a rozjitřování nálad, které nemají žádné opodstatnění. Právě proto, že Miloše Zemana volili lidé, kteří se cítí sociálně utlačovaní, jimž pravicové strany nic nenabízejí.
