Pomiňme zde otázku kvality, protože za situace, kdy normám vyhovují i strojní oškrabky z kostí (separát), jde o nedefinovatelnou veličinu. Pro marketing manažery, snažící se prodat své značkové „dobroty“, je kvalita „muška jenom zlatá“.
Dražší a horší. Pro koho vlastně?
Z nedávného šetření europoslankyně Olgy Sehnalové, kdy garantem byla Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, se ukázalo, že třetina z 24 vzorků potravin prodávaných pod stejnou značkou v Česku a Německu měla odlišné složení. Přitom obaly vypadaly stejně, takže spotřebitel oprávněně očekával totožný obsah.
Pět skvělých šunek místo gothaje? Večer je vyhodíme, říká šéf kvality Albertu |
Ke všemu ceny 14 druhů zkoumaných potravin byly v tuzemsku vyšší, což ale může být způsobeno nižší DPH v Německu (7 procent) oproti Česku (15 procent). Prostě obdobně vypadající konzerva s drůbežím separátem stojí v Česku dvakrát více než v Německu, kde je plná vepřového masa.
Výrobci se brání následovně. Produkty, i když mají rozdílné složení, jsou naprosto nezávadné a splňují veškeré normy. Složení je v souladu s předpisy uvedeno na etiketách, takže zákazník má možnost rozhodnout se, co si koupí.
Nejabsurdnější tvrzení zní, že rozdílným složením téhož výrobku pouze vyhovují odlišným chutím v jednotlivých zemích. V této logice vinu například za přidávání separátu do místních masových výrobků nesou sami spotřebitelé. Prostě jim ona růžová, napěněná, třaslavá hmota chutná.
Krásný nový svět.
Prodáváme separát, protože jej lidé chtějí, a oni jej chtějí, protože jej prodáváme.
Evropská komise schvaluje klam
Vše se děje s plným vědomím Evropské komise, která již v roce 2011 odmítla interpelaci v této věci s odkazem na preference a chutě spotřebitelů, jejich očekávání (včetně ceny), technické odlišnosti výrobních linek a různou dostupnost výchozích surovin. Dala tak za pravdu výrobcům, že své produkty, i když jsou opatřeny globální značkou, mohou v každé zemi dělat, z čeho chtějí a jak jim to vyhovuje. Evropská komise v podstatě schvaluje a toleruje klamání spotřebitelů.
‘V Rakousku z drůbežího separátu dělají krmivo pro psy. A vyváží ho k nám’ |
Například kokakola se prodává v lahvích opatřených mnoha chráněnými prvky, které kromě izolovaných indiánských kmenů v Amazonii zná celý svět. Naivní zákazník proto předpokládá totožný obsah v Česku, Indii, Spojených státech nebo Německu. Jak to, že do lahví identického vzhledu výrobce napouští to, co se mu právě hodí, a všechno vydává za jednu a tutéž kokakolu?
Ano, na etiketě je v Německu uvedeno jako sladidlo cukr, kdežto v Česku, Španělsku nebo Spojených státech glukózo-fruktózový sirup. Pomiňme možné rozdílné zdravotní účinky obou sladidel. Která je ale ta pravá kokakola? Proč nejsou označeny třeba „kokakola pro Německo“ a „limonáda pro Východ“ (nebo naopak), aby se zákazník mohl sám rozhodnout?
O chuti čistočisté moči
Zde nastupuje poslední lstivý argument výrobců, a to, že spotřebitel rozdílné složení nepozná. Pozná, ale to není důležité. Jde o princip. Na Mezinárodní kosmické stanici (ISS) se z důvodu úspor provádí recyklace moči. Přestože je výsledkem chemicky čistá, nezávadná, chuťově neutrální voda, astronauti ji přes všechen výcvik (a vysoký plat) nepijí a používá se zde k technickým účelům. Kdyby v kosmu platila logika unijního potravinářského průmyslu, dostávali by ji jako jediné pití, a to v lahvích s nápisem „křišťálová voda ze studánky“. Následně by zásobovači o recyklované moči mohli také říci, že je astronauty vyžadována, protože jim chutná. Připojili by manažeři Coca-Coly svůj postmix na zdroj této vody?
Stejná značka, rozdílná kvalita. Potraviny v Německu a Česku se liší |
Tyto skandální odlišnosti, stejně hloupé jako ve své době dvojí ceny pro tuzemce a cizozemce, je třeba napravit. Buď se výrobky musí unifikovat pro celou Evropskou unii, u globálních značek pro celý svět, nebo ať jsou zřetelně označeny jejich mutace pro Východ a Západ. Snad se ale s tímto nešvarem vypořádá trh a některý obchodní řetězec pochopí urážlivost dělení výrobků „for West/East“ i zde ukrytý marketingový potenciál. Stačilo by, s příslušnou reklamní podporou, začít v Česku prodávat třeba „německou“ kokakolu a v regálech označovat výrobky shodné s těmi v Německu, Anglii, Francii. Zákazník by měl mít šanci se sám rozhodnout.
