BARTOŇ: Když zdraží voda, zdraží i lidé. A nejvíce děti

Kdyby redaktoři bulvárních médií četli někdy tyto řádky, mohli by ihned začít sázet palcové titulky k brzkému použití. Vláda totiž chce zavést nové daně z vody. Z nějakého důvodu jim říká poplatky, ale o poplatky jít nemůže: když zaplatím poplatek, vzniká mi na něco nárok, třeba na něčeho "odpuštění" – nebo nějaký jiný oplatek.

Zaplacením daně mi však nárok na žádné plnění nevzniká. A tak zavedeli vláda svůj plánovaný poplatek z vodních elektráren či z odběru podzemních či povrchových vod, nevzniká poplatníkovi ani nárok na vybudování protipovodňového opatření, kterými vláda poplatky odůvodňuje. I kdyby byl z poplatku vybudován nějaký fond, ani protipovodňová bariéra nezabrání věčnému přelévání financí a přebytků mezi fondy a kapitolami rozpočtu. Řečeno s Voskovcem, vezměme tedy daň vodní jako skutečnou daň "vod ní", tedy od vlády.

Na první pohled by ekonom řekl, že voda vlastně může být fajn věc na zdanění, protože ji každý potřebuje. Ale pozor, dokonce ani ekonom není tak cynický, že by danil věci jenom, "aby lidem co nejvíce ublížil". Když zdaníme věci nutné k životu, pak daň nemění chování lidí, a lidi nezačnou dělat bubliny umělého zájmu (poptávky) na příbuzných trzích ve snaze vyhnout se tomu trhu, kde je zrovna daň. (Jistě, lidé o něco zchudnou, ale pokud by někdo vymyslel daň, která něco vybere a nikdo nezchudne, místo do Lidových novin o tom, bohužel, napíše rovnou Švédské královské akademii.) V dějinách bylo mnoho podobných pokusů o takový svatý grál daní.

Poté, co v Anglii Cromwell příliš vyčuhoval a postavu mu zkrátili, zavelel Karel II. k návratu k dani z krbu. Dnes by taková daň byla daní z luxusu, ale tehdy to byla právě podobná daň z něčeho, bez čeho nemohl žít snad ani nejotužilejší Angličan (vždyť ani jídla neměl tolik, aby dočerpal energii vnitřně). Zároveň však zde byla jistá míra daňové progrese, lordův hrad měl krbů více než došková chatrč. Výběrčí však ve snaze spočítat krby narazili, neb v Anglii platí "můj dům, můj hrad" i pro chatrč. A tak se během pár desetiletí daň z krbů změnila na slavnou daň z oken, která jsou naštěstí počitatelná zvenčí.

Když jsme u došek (angl.: thatch), idea "ideální daně" stála křeslo i Železnou Lady poté, co přišla se svou pro všechny jednotnou "Poll tax", založenou na radikální myšlence, že místní chodníky používají všichni stejně, chudí i bohatí, a proto i místní poplatek za chodníky by měl být jednotný.

Má česká vodní daň šanci být ideální daní? Stěží. A to i kdybychom předpokládali, že se lidé ve snaze vyhnout se dani nepřesunou k nečeským zdrojům vody, třeba v podobě australského vína. Dokonce ani kdybychom přistoupili na myšlenku, že by lidé na kopci skrze centrální vládu měli platit místní protipovodňové stěny, namísto těch, kteří si postavili dům v povodňovém pásmu.

Hlavní smysl zavedení daně, která sice bolí, ale nenutí nás k divnostem, je umožnit snížení ostatních daní. S žádným snížením ostatních daní však návrh nepočítá. Proto teď budeme vodu (s červeným nádechem) vozit přes půl světa od protinožců. Kdyby aspoň oni byli těch povodní ušetřeni...