Francouzský dekonstruktivista Jacques Derrida se to pokusil shrnout do teze, že demokracie se řídí logikou autoimunity. „Jak víme, autoimunitní proces je ono zvláštní chování, kdy živá bytost jakoby sebevražedně ,sama‘ likviduje svou vlastní obranu, aby se imunizovala proti své ,vlastní‘ imunitě,“ napsal. Imunitní systém lze totiž popsat jako armádu bílých krvinek, které chrání tělo před cizími škodlivými látkami, jako jsou bakterie, viry nebo toxiny. Při autoimunitním onemocnění však není organismus schopen správně identifikovat škodlivé vetřelce a jeho imunitní systém napadá a ničí nejrůznější části vlastního organismu.
Demokracie se musí pořád hlídat, myslí si dramaturg a divadelní ředitel Petr Oslzlý |
Pokud tedy Derrida tvrdí, že demokracie je autoimunitní, snaží se říci, že je vnitřně ohrožena svou vlastní logikou a že každá snaha o sebeobranu či o sebezachování demokracie vede paradoxně k jejímu sebezničení. Aby se totiž demokracie mohla stát skutečnou vládou lidu, musí se spoléhat na určitou formu svrchovanosti. Bez ní by si vládu uzurpovala jiná síla a lid by nikdy ve skutečnosti nevládl. Jenže demokracie a suverenita jsou sice neoddělitelní, ale také neslučitelní partneři. Než se demokracie vyhlásí za suverénní moc, musí se ohraničit, sjednotit a esencializovat.
Démos vtěsnaný do uzavřeného a svrchovaného společenství se pak stává lidem a národem. V tomto autoimunizačním procesu se však vylučují a vyhánějí ty části různorodého společenství, které nelze pro jejich jinakost a zvláštnost homogenizovat. Tím se však demokracie ničí, neboť se eliminuje různorodá mnohost, která jí především dala vzniknout.
Logika autoimunity tedy říká, že všechna demokratická úsilí vedou k potenciálně smrtelným následkům. Absolutní imunita či ochrana demokracie je její zkázou. Jako třeba ve chvíli, kdy si demokraté raději uzurpují toto označení jen pro sebe a ostatním ho upírají. Protože i každá alternativa k demokracii může být reprezentována jako demokratická alternativa.
Na druhou stranu je tento bytostný nedostatek demokracie tím, co ji otevírá do budoucnosti. Jak Derrida totiž také zdůrazňuje, demokracie je „jediný systém, jediné konstituční paradigma, ve kterém člověk má či bere na sebe právo cokoli kritizovat veřejně, včetně ideje demokracie, jejího pojmu, jejích dějin a jejího jména“. Demokracie je tedy otevřeností pro to, co je vždy teprve na příchodu.
