Odborníci se začnou přít pokaždé, když se ministerstvo rozhodne revidovat takzvaný rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Jde o závazný dokument, jehož první verze nahradila před dvaceti lety soubor osnov pro jednotlivé předměty. Neříká se to nahlas, ale každá revize rámcového programu je také příležitostí k přerozdělení hodinových dotací.
Děti totiž nejsou nafukovací, a když hodina či dvě týdně přibude třeba angličtině, musí se totéž ubrat někde jinde. Argumentuje se prospěšností pro žáky, nebo dokonce pro celou společnost. Nezřídka jde ovšem hlavně o to, aby nepřišli o práci učitelé některých předmětů. Případně aby o ni nepřišli učitelé budoucích učitelů těchto předmětů. Když se nic neděje, nic nehrozí – v mezidobí mezi revizemi bývá většinou ticho po pěšině. Nepřou se odborníci ani „odborníci“.
Celý koncept rámcového vzdělávacího programu (podobně jako koncept bývalých osnov a vlastně školy vůbec) stojí nejméně na třech zásadních omylech. Proberme je postupně.
Naivní naděje veřejnosti
Začněme mylnou představou, že děti se učí hlavně ve škole.
