Mám příklad z naprosto nevyčerpatelného zdroje bizarností: mojí tety. Jediný problém je, že když o ní někde vyprávím, každý si myslí, že si to vymýšlím. V jejím případě to ale nemá cenu.
Tak namátkou... před snídaní oplachuje rohlíky pod vodou, aby na nich nebyly bacily. Je bigotní katolička, která utrácí za léčitele a šarlatány a neustále šíří zprávy o zjeveních a zázracích Panny Marie. Svoji osmnáctiletou dceru na prvním rande stopovala a v jistou chvíli se vynořila z křoví a na vyplašeného nápadníka uhodila, kam prý chodí do kostela. Když se přiznal, že je ateista, dceru odvlekla pryč.
Pro mladší dceru, kterou denně doprovázela za ruku do školy i ze školy až do osmé třídy a bez doprovodu pouštěla jen na zahradu, a to v tropické helmě, jakou nosil Emil Holub na cestách po Africe, pro tuhle dceru našla hudební nástroj, s nímž uspěje a zazáří, protože nebude mít moc konkurentů, takže dcera hraje na dudy...
Ale zpátky k lidským plánům. Tahle teta a její muž před mnoha lety získali vilu se zahradou. Jen v přízemí někdo bydlel. Protože se ho chtěli zbavit, přemluvili moji pratetu, tehdy šedesátiletou, že ona svůj byt v centru vymění s tím někým a nastěhuje se do vily.
Teta a strýc si mnuli ruce, prateta vypadala nezdravě, nebude tedy dlouho trvat a vila bude celá jejich. Ano, domníváte se správně, nevyšlo jim to. Prateta žila dalších bezmála čtyřicet let, dožila devadesáti devíti. Tetička s běžícím časem ztrácela nervy a po dvaceti letech marných nadějí začala dělat vše pro to, aby tomu štěstíčku tak nějak vyšla vstříc a aby prateta jejich vilu co nejdřív opustila nohama napřed.
Ten byt ve vile byl v přízemí, hodně vlhký, s plísní na zdech. A tak v zimě pratetě „zapomínali“ zatopit. Neustále jí také „zapomínali“ dávat jídlo, ačkoli její důchod si brali celý, za nájem. Klidně odjeli na tři týdny na dovolenou a nechali tam pratetu bez peněz a bez jídla. Ale ona držela. Byla sice scvrklá a drobounká, ale držela.
Měla ten dar, že za špatného počasí dokázala prospat celé dny pod obrovitou duchnou. Vlastně šlo o jakýsi druh hibernace. Když bylo hezky, vyrážela na svou misi po okolních popelnicích a nosila domů děravé hrnce a šusťáky opatlané od latexu. Když jí bylo špatně, sáhla do dózy, která byla plná různobarevných pilulek, prošlých už za první republiky, a aniž by tušila, co si vlastně bere, zapila to vodou a šla si na pár dní zdřímnout.
Kdyby jednoho zimního dne neuklouzla na chodníku před domem na náledí, které tetička se strýčkem „zapomněli“ posypat, a nezlomila si nohu v krčku, byla by tady možná dodnes.
I když odhlédneme od morálního rozměru tohoto příběhu, je to typický příklad, kdy se nám naše plány vysmějí do obličeje. Jenže je dál spřádáme a celý život se pachtíme za něčím, co nám štěstí nepřinese. Zabydlujeme se někde, kde jsme jen na návštěvě. Není lepší tu návštěvu prožít nějak míň trapně a načisto?
