Zatímco před pěti lety vyšly v prvních týdnech po prezidentských volbách do ulic běloruských měst statisíce demonstrujících, o rok později už to byly jen tisíce. Za další rok desítky a na následující výročí se jen vyfotilo několik mladíků s bíločervenou opoziční vlajkou, zakrytými obličeji a fotku pak anonymně vystavili na sociálních sítích. Dnes se už na smutné výročí vzpomíná jen v exilu, především v Polsku, a samotní Bělorusové si povzdechnou nanejvýš šeptem v některé z minských kaváren.
Bělorusové válku proti Ukrajině odmítají, v zemi působí odboj proti ruské armádě, říká šéf opozičního fondu |
Po třech dnech systematického chytání a mlácení demonstrantů nastala euforická fáze protestů, kdy jako by se represivní složky rozmýšlely, na jakou stranu se postavit. V ulicích bylo na 200 tisíc lidí a diktátor Alexandr Lukašenko se sám chopil samopalu, aby bránil prezidentský palác proti demonstrantům. Ti se před ním zastavili, šlo přece o nenásilné protesty v duchu československé sametové revoluce. Bohužel už na takový druh protestu nebyla doba.
Podstatná je tu ale jiná věc – už tehdy, když protesty euforicky stále nabíraly na síle, se za Lukašenka postavil Vladimir Putin. Sice pro něj nebyl ideálním spojencem a dokonce i přemýšlel, že se ho zbaví, protože mu ne ve všem šel na ruku. Cokoli bylo třeba v zemi řešit, muselo jít přes něj, odmítal také Bělorusko zcela podřídit Rusku a někdy koketoval se Západem. Protesty ale byly skvělou příležitostí si Lukašenka omotat kolem prstu.
Země politických vězňů
První indicií bylo, že Rusko vyslalo své specialisty k zabezpečení chodu běloruské státní televize, odkud tehdy odešla část klíčových lidí včetně technických profesí. Kdyby tehdy lidé z bezprostředního okolí Alexandra Lukašenka, včetně velení vnitřních vojsk a policie, nevycítili, že běloruský vůdce má podporu Moskvy, zřejmě by přešli na stranu demonstrantů. Ostatně ani situace s opozicí nebyla ještě úplně jasná a ještě před volbami se spekulovalo, že se někteří lídři mohou stát prodlouženou rukou ruského vlivu.
Prezidentem posedmé. Kolik za zdání svobody platí evropský unikát - běloruský diktátor Lukašenko? |
V této souvislosti se mluvilo o šéfovi představenstva banky Belgazprombank Viktaru Babarykovi. Ostatně ani opoziční vůdkyně Svjatlana Cichanouská, která ve volbách dostala podstatný počet hlasů, se ještě v září 2020 vyjadřovala na adresu Ruska a Putina velmi opatrně. Dnes v nuceném exilu rétoriku zcela změnila a Babaryka dosud sedí ve vězení, kam se dostal ještě před tím, než se mohl zaregistrovat k volbám. Dostal 14 let za údajné daňové podvody a úplatkářství (což vypadá navenek hůř než politické delikty), na osm let sedí i jeho syn Eduard, který mu dělal šéfa volebního štábu. A ani napojení na firmu spojenou s Ruskem nevedlo dosud k jejich propuštění.
Lukašenko revoltu zadusil tím, že jeho bezpečnostní složky začaly proti protestům systematicky zasahovat. Už žádné bezhlavé mlácení jako ze začátku, ale zatýkání, pokuty a posléze tresty. Kdo se na demonstraci objevil poněkolikáté, byl trestně stíhán a šel do vězení na několik let. Za otevřeně opoziční aktivity se dávaly tresty v rozmezí pěti až patnácti let. Ti, u nichž režim dospěl k názoru, že chystali ozbrojený odpor, i 25 let. V Bělorusku je sice možné dostat za podobné aktivity i trest smrti. Zatím se to však nestalo, snad kromě posléze vyměněného německého občana Rica Kriegera, který se zřejmě stal obětí propagandistické provokace běloruských tajných služeb.
Rány obuškem jako procitnutí z gruzínského snu. Mají protesty potenciál ukrajinského Majdanu? |
V zemi s devíti miliony obyvateli je podle organizace Vjasna na 1150 politických vězňů, sami propuštění disidenti však odhadují tento počet na deset tisíc. V represích je Bělorusko daleko důraznější než Rusko samotné. Postavy typu Borise Naděždina a Jekatěriny Duncovové, kteří kandidovali na jaře 2024 proti Putinovi a dnes opatrně vyjadřují nesouhlas s jeho politikou, by tu byly buď ve vězení, nebo v exilu. A posílat vzkazy z vězení jako to dělal zemřelý opoziční lídr Alexej Navalnyj, je tu rovněž naprosto nereálné – člověk tu za mřížemi zmizí, slehne se po něm země a dlouhá léta o něm nikdo nic neví.
Trumpovy námluvy
Lukašenko rovněž umožnil Putinovi zaútočit na Ukrajinu ze svého území. „Byla to jasná úlitba za to, že ho tehdy při protestech podržel,“ řekl mi před časem Ihar Tyškevič, analytik ukrajinského Institutu budoucnosti. Podobného mínění se drží i mnozí další znalci tamního prostředí. Na druhou stranu Lukašenko i přes zřejmé Putinovo naléhání nikdy do války neposlal svou armádu, protože věděl, že by to mohl být začátek jeho konce.
Bělorusko je zajímavý fenomén v tom, že režim se drží i přes všeobecnou nechuť obyvatelstva vůči Lukašenkovu režimu, kvůli atmosféře strachu to ale nepřeroste v přímý protest. Oporou jsou nabobtnalé bezpečnostní složky, motivované dobrými platy a hypotékami, jimž je neustále vtloukáno do hlavy, že v případě změny poměrů nastane bezvládí a lidová rozprava nad strůjci a vykonavateli událostí posledních let.
Minulá americká administrativa Joea Bidena se Bělorusko snažila držet v co největší izolaci jako ruského spojence. Zda to přineslo svůj efekt, je otázkou. Donald Trump se pokouší o něco jiného, do Minsku vypravil v červnu Keitha Kellogga, svého vyslance pro Ukrajinu, považovaného v Moskvě za nežádoucí osobu. Kellogg se před kamerami objal s Lukašenkem a dosáhl třeba propuštění prominentního vězně a bývalého Lukašenkova protikandidáta Sjarheje Cichanouského, manžela Svjatlany Cichanouské.
Toxické Bělorusko. Zatímco Evropa od něj dává ruce pryč, tamní věznice se plní opozičníky |
Trump všemi silami hledá prostředníky, kteří by mu pomohli tlačit Moskvu k uzavření míru na Ukrajině. Ze strany Lukašenka mu však bylo dáno jasně najevo, že neudělá nic, co by Putina podrazilo. A zatím se zdá, že ani nehodlá propustit větší množství vězňů než jen několik desítek. Přitom uvězněni zůstávají třeba Maryja Kalesnikovová, která před pěti lety raději roztrhala svůj pas, než by se dala režimem vyvést na Ukrajinu, nebo Andrzej Poczobut, novinář s polským občanstvím, o jehož propuštění už léta usiluje Varšava.
Byla by samozřejmě zajímavá myšlenka dostat Bělorusko na stranu Západu. Bez změny režimu a pádu Lukašenka je však něco takového nereálné, navíc pro Evropu a její principy je běloruský diktátor nestravitelnou figurou. Útěchou tu může být, že atmosféra v zemi, která povstala k masovým protestům, a stále to ve společnosti doutná, je jiná než v Rusku relativně sjednoceném kolem Putina. A je tu vysoká pravděpodobnost, že to při první příležitosti – třeba nějaké formě odchodu Lukašenka – začne opět vřít.
